Jirka nás budí před osmou. Na parkovišti, kde bylo včera pusto, je narváni k prasknutí. Jakmile otevřou, Jirka se vrhá do procesu a získává poslední místo na opravárenské rampě. Tím, že u auta stojíme a dohlížíme na mechaniky, se asi proces opravy dost urychlil. Opravárenská hala je plná mladých kluků, mezi kterými chodí mistr a říká jim, co mají dělat. Nicméně oprava je provedená rychle, precizně, levně a hlavně s jasným výsledkem. Mění nám olej v motoru a vyměňují jakýsi těsnící kroužek. V 11:00 můžeme frčet dál na Samaru a Žigulevsk. Jirka ještě nakupuje nějaké součástky a kabely (Tesla). Přijíždíme do Žigulevska do parku Samarskaja luka. Jirka jde domluvit na správu fotky a my měníme jakousi součástku v brzdě, co tam dělá neplechu. Kouká na nás chlapík a nabízí nám pomoc. My odmítáme, protože to přece zvládáme. Tak si u něj alespoň nabíráme vodu. Jeho manželka nás hned zve na Čaj. Jirka řiká, že musíme 3 hodiny počkat, než přijede ředitel parku. Tak sedíme u chlapíka, ze kterého se vyklubal pěchotní plukovník v důchodě. Jeho žena nám dělá čaj a hostí nás vynikajícím kuřetem s rýží. Když přijíždí ředitel, Jirka jde vše vykomunikovat. Prý to bude trvat další dvě hodiny, než to vše dají dohromady. Tak se loučíme s plukovníkem a jdeme si prohlédnout park, co přímo navazuje na město. V pět si vyzvedáme fotky, na cestu dostáváme od plukovníka okurky a jedeme do národního parku Chvalynskij, který se rozkládá na břehu přehradní nádrže na Volze. Park má stepní charakter a je moc pěknej. Protože se ale už stmívá a prší, hledáme místo na spaní pokud možno pod střechou. Projíždíme parkem a kousek za malou vesničkou okupujeme coby squateři halu bývalého kolchozu. Střechu sice má, takže na nás neprší, ale nemá boční stěny takže tu pěkně protahuje. Vaříme večeři, kocháme se západem slunce. Jirka při průzkumu okolí našel olivový háj. Vypadá to tu jako ve středomoří.

Ráno opět deštík. Snídáme a vyrážíme na Samrau. V autě nám něco divně chrčí. Nějak ale nemůžeme odhalit co to je. Tak zase celý den frčíme a zastavujeme jen na benzínkách. Na jedné z nich důkladněji zkoumáme auto a zjišťujeme, že nám z mostu mezi přední a zadní nápravou teče olej. Ne že by jen kapal, vyloženě teč. Naštěstí jsme v oblasti, kde se Lady vyrábějí, takže dle instrukcí pumpaře narážíme na značkový Landa servis. Jenže teď je osm večer a nikdo tam není. Člověk z ochranky nám říká, že začínají ráno v osm. Tak na parkovišti před autosalonem stavíme stan a vyndáváme věci z auta. Já s Milošem jdeme koupit jídlo a Jirka vyjednává s hlídačem protější rozestavěné benzínky nabití baterií, protože nový převaděč z neznámého důvodu nefunguje. Pumpař nás na večer zve k sobě. Čekáme velkou družbu, ale hlídač ve službě nepije ani nejí, takže my pijeme pivo, jíme rybičky a on se na nás kouká a vykládá nám. Po tom, co se nabijí všechny baterie do foťáků, jdeme spát.

V 10:00 mně probouzí déšť. Tak se uchyluji k Jirkovi do auta. Miloš to vyhrál, protože prozíravě ulehl pod plachtu. Ve chvilce kdy zrovna neprší, vše balíme a odjíždíme na Zlatoust najít správu parku. Taky tam necháváme dělat nové klíče k autu, protože ty současné jsou nalomené, nakupujeme ještě nějaké díly na auto. Kupujeme taky nový převaděč na elektriku, abychom měli v autě 220, protože ten starý nepřežil autonehodu. Na správě nám dávají fotky a logo. Tohle byl nejvýchodnější bod, kde jsme byli. Odsud se už vlastně vracíme domů, na západ. Projíždíme kolem Ufy a jedeme na Samaru. Celý den prší a je strašlivá zima. Jedeme pořád po M5. Nezávidím Milošovi, že po naší včerejší příhodě řídí. Já se vždycky probudím, jen když se kluci mění za volantem, nebo když bereme benzín. Úplně celý den až do noci jedeme v podstatě bez delší přestávky. Večer zajíždíme do břízek a kempujeme. Máme docela dost věcí mokrých, takže nic moc.

Nad ránem po dlouhé cestě po silnici M5 zastavujeme u cesty, rozkládáme tábor a spíme. Až se v poledne procitáme a jedeme do vesničky Sadka, kde je vjezd do parku Zjura tukul. Jelikož je neděle, ani se nepokoušíme najít správu. Kupujeme vstupenky a jedeme zakempovat někam k jezeru, které je dominantou parku, abychom udělali nějaké fotky samy. Jelikož už jsme na Urale, jezero se rozprostírá mezi suťovými svahy kopců. Protože je zataženo a poprchává, nedá se fotit. Jirka rozkládá tábor a já s Milošem se rozhodneme jít na průzkum kolem jezera, i přes to, že už jsou tři hodiny. Po chvilce se tam už díky naplavenému dřevu nedá jít, tak se ptáme lidí, na které narážíme, kudy na cestu. Posílají nás půl kilometru lesem. Opravdu jsme našli značenou cestu. Poznali jsme také, co to v Rusku znamená, když se řekne les. Že to bude celkem prales, to jsme čekali. Ale že to bude 100% nefalšovaný prales s komáry, bažinami a neprůchodnými úseky, to nás maličko zaskočilo. Ruská turistická stezka se podobá té nejhorší české polňačce za deště. Ale po zkušenosti s lesem, nám to přijde jako dálnice. Po ní přicházíme až k přítoku jezera, kde na chvilku vysvitlo sluníčko, a tak děláme pár fotek. Chceme se podívat na některý z okolních vršků. Začíná ale hustě pršet a tak po neúspěšném pokuse projít na kopec přímo lesem, tu ideu opouštíme. Chceme se tak nějak vrátit. Zacházíme do louky, kde se naše značená cesta trošku ztrácí. Rozhodli jsme se vylézt na skálu, která se před námi tyčila do výšky, a rozhlédnout se, kterým směrem je jezero. Kromě správného směru, který nabíráme do busoly, nacházím e na vršku také nádherné lišejníky. Vedení cesty k jezeru jsem, ač bez busoly, chopil já, přesvědčen, že orientační smysle je víc než busola. Po dvaceti minutách bloudění pralesem, mně Miloš degradoval a ujal se vedení sám, podle busoly, kterou jsem prohlásil za rozbitou, protože ukazovala úplně na druhou stranu, než jsem měl namířeno já. Busola rozbitá nebyla. K mému zděšení bylo jezero skutečně na druhou stranu. Jak je příjemná cesta lesem jsem již popisoval, takže tahle "malá" zacházka značně zhoršila náladu výpravy. Mimo to, že se po břehu jezera prakticky nedá jít, jsme také zjistily, že skrývá nejednu nepříjemnou zátočinu, která nám cestu dvakrát nezkrátí. Navíc padla tma. Za svitu červánků brodíme rameno celkem mělkého jezera (po prsa) a vydáváme se po něčem, co se podobá cestě a vede přibližně naším směrem. Vrchním navigátorem se stal Miloš a já už ani nedutám. Naše zvolená cesta se místy ztrácí tak, že jí nacházíme jen podle toho, že někdo z nás zapadne do 30 cm hluboké vyjeté koleje. Pořád si říkáme, že ta cesta musí přeci vést na nějakou větší. Po 10ti kilometrech si uvědomujeme, že žijeme v evropských měřítkách. Ta cesta se jistě někam napojuje, ale třeba za 100 km. Naštěstí na za sto, ale trvalo to docela dlouho a přicházíme na cestu, kde už letos někdo jel. Po dalších pěti kilometrech odbočujeme na cestu, která je značená a hodně používaná. Po ní mašírujeme snad nekonečně dlouho beze slova, protože v tuhle chvíli je i mluvit zbytečná ztráta energie. Přicházíme do údolí, kde asi 7x brodíme řeku. Už 12 hodin bez zastávky jdeme. Za svítání přicházíme k místu, kde jsme vjížděli do parku. Na jednu stranu je fajn, že víme, kde jsme, taky ale víme, že nás čeká ještě 10 km, což je krajně nepříjemná představa. Doufáme alespoň v to, že někdo pojede a popoveze nás. Někdo sice jel, ale nezastavil nám, i přes to, že jsme mu téměř přehradili cestu vlastními těly. Ostatně ve 4 hodiny ráno, dva špinaví, mokří kluci. To je asi i v Rusku divný. Kolem sedmý hodiny se dostáváme k jezeru, kde ještě s posledních sil fotíme východ slunce. Ani Jirkovi nevysvětlujeme, co se stalo, jen vytahujeme spacáky a.........

Ráno se tak po různu trousíme na snídani, a čekáme na odvoz do Podlubova. Milošovi se podaří vcelku brzy ulovit místo směr Podlubovo. My s Jirkou ještě nějakou chvíli slavíme s ranními ptáčaty. Zvou nás do báni. Moc se nám nechce, protože čekáme každou chvíli odvoz. Když pochopíme, že dřív jak ve dvě to nebude, jdeme se také ovlažit. Musím říct, že oni vědí, proč tam takhle po projuchané noci chodí. To je člověk jako znovuzrozený a může začít nanovo. Čehož se také držíme. Obědváme pelmeně a netrpělivě kontrolujeme čas. Rádi bychom už byli u auta a začali balit. Radik - náš řidič nakonec opravdu přijel. Zbylí svatebčané se odkudsi najednou vynořili a naskládali se do přistavených aut. Konečně vyrážíme. Klasicky, jako při každém přesunu se několikrát zastavuje. Tu na cigaretku, tu na 100 gramů. Před Podlubovem nám byla zatarasena cesta. A že dál ne. Ženich si musí cestu vykoupit. Ostatně každý si ji musí svým způsobem vykoupit - přípitkem s "hraničáři". Před vesnicí probíhá focení, družba, zakuska cigaretka, komu co po chuti. My s Jirkou se necháváme vysadit u vrat, kde máme auto, ostatní pokračují k ženichovu domu. Miloš, mezitím co my jsme se víceméně nuceně dobře bavili, naleštil a opravil auto, tak, že je skutečně schopné cesty. Balíme a loučíme se, od Saimy dostáváme ještě na cestu spoustu jídla. Už se zavazadly přejíždíme také k ženichovi, kde už je hostina v plném proudu. Ale není tu právě ženich s nevěstou. Do auta pro tři přibíráme ještě dva spolujezdce a vydáváme se hledat. Prý jsou kdesi u tří břízek a tam separátně slaví. Projezdili jsme pomalu celý okres, ale je jsme nenašli. Vracíme se tedy zpět. Akorát včas na šašlik. Když se schyluje k večeru, začínáme uvažovat o loučení a odjezdu. Nedaří se však. Navíc tu ještě pořád nejsou novomanželé, abychom se mohli rozloučit. Několikrát se pokoušíme o odjezd, pořád se nám však nedaří. Až padá hluboká noc, přijíždí ženich a nevěsta. Ještě se s nimi chvíli veselíme a sbíráme se k odjezdu. Se všemi se loučíme a děkujeme jim, Na cestu dostáváme spoustu jídla a láhev vodky, abychom mohli pokračovat ve veselí po cestě. Nabíráme směr Zlatoust, kde je další národní park.