Večer ještě čteme na netu nejrůznější informace o Kosovu, nejvíce nás zaujalo, že prý v poslední době srbští celníci šikanují lidi, kteří mají v pasu razítka z Kosova. Autobus, který měl vyjet v šest, vyjel samozřejmě se značným zpožděním a potom přesně podle místního zvyku stavěl každých 10 metrů a nabíral lidi, kteří ho zastavovali na ulici. Hranice je jen pár kilometrů na sever od Skopje a nic mimořádného se nekoná. Schválně jsem dal pas beze všech těch nesmyslných papírků, které jsme dostali na hranici a dalších, které nám dali v některých ubytovnách, nikoho to nezajímá. Autobus před námi je turecký a všechny pasažéry vysadili a prohlížejí zavazadla, nás všichni pouští, jen kosovští nám dali do pasu razítka přímo na stránku, kde jsou srbská, tak uvidíme, co bude na odjezdu. Po osmé přijíždíme do Prištiny na autobusák a hned se ptáme, jak se dostaneme do vesnice Gadime, kde jsou unikátní mramorové jeskyně s aragonitovými výzdobami. Za půl eura nám hned odjíždí autobus do blízkého městečka Lipjan, tam se nezdržujeme hledáním a bereme taxi, které nás za 10 eur dováží do Gadime přímo před jeskyně. To jsme ale zjistili až po dotazu u místního, protože stánek, kde se za 2,5 euro prodávají lístky, není nijak označený a vchod do jeskyní je schovaný ve svahu za restaurací. Jeskyně jsou opravdu úchvatné, průvodce vše nejdříve říká albánsky, srbsky německy (pro Belgičanku, která je ve skupině) a anglicky pro nás. Pak mu říkáme, že německy rozumíme taky, tak angličtinu vynechává. Smí se tu takřka všechno, fotit dle libosti, u formace s názvem Romeo a Julie se dvojice mohou vyfotit přímo v krápnikovišti, světla za sebou nezhasínají, tak se tu rozmáhají řasy, jeden návštěvník si dokonce zapálil cigaretu, ale nejsem si jistý, zda to nebylo na pokyn průvodce, protože chtěl ukázat, kam odchází kouř. Vylézáme z jeskyní a kolem jede maršrutka za púl eura zpátky do Lipjanu, kde ještě fotíme pravoslavný chrám, který je pod ochranou KFOR a taky maršrutou za euro se vracíme do Prištiny. Opět se sháníme po autobusu, tentokráte do městečka Gračanica. Jede za chvilku a stačíme si koupit pitu s masem na svačinu. V Gračanici je velký byzantský chrám, taktéž obehnaný ostnatým drátem a chráněný přímo vojskem KFOR. Po návštěvě chrámu si sotva stačíme koupit pití a postavit se na silnici, když jede projíždějící autobus zpátky do Prištiny, máváme na něj podle místního zvyku, zastavuje a opět za půlku eura nás dnes již po třetí za sebou dopravuje na autobusové nádraží v Prištině. Začíná se na nás projevovat brzké ranní vstávání, a protože i času máme méně nežli jsme původně plánovali, rozhodujeme se už nejít do centra Prištiny a využíváme toho, že za chvíli jede autobus do Skope a vracíme se. Na hranicích opět nic zvláštního, pouze fronta díky odpolední špičce narostla, ale autobus ji krkolomnou jízdou po krajnici objíždí. Pasová kontrola na obou stranách bez problémů, na Makedonské celnici opět vysadili osazenstvo před námi stojícího autobusu a řidič našeho už stačil rozhlásit, že my budeme muset také vystoupit. Někteří se už už tlačili k východu. Řekl jsem, že je to předčasná panika a taky opravdu se nakonec nic nekonalo a jeli jsme dál. Autobus nám zastavil blízko u hotelu, odpočinuli jsme si chvíli a večer se šli projít do města, kde bylo opět plno lidí, tentokráte ještě umocněno tím, že všude bylo plno LCD projekcí, včetně obří obrazovky na náměstí, neboť místní tým Rabotničky Skopje hrál s Liverpoolem. Na večeři jsme zašli do naší oblíbené restaurace a tentokrát zkusili kombinaci řeckého salátu s 8 kebaby s přílohou.

Ráno vstáváme vcelku brzo a máme jen dva cíle: romskou čtvrť Šutka a vrátit se na místo činu na Matku 1 a na lodičce, jako vzorní turisté navštívit místní jeskyni. Do Šutky, která je od centra vzdálena asi 4 km, jdeme pěšky. Po cestě, když vyjdeme z centra, narážíme na špínu, hnus v podání sovětsko-socialistické sídlištní architektury a bordel až si myslíme, že to už je ono. O to víc jsme v šoku, když přicházíme na místo. Šutka je čtvrť, kde žije asi 40 000 Romů zcela podle svých pravidel a své samostatnosti. Podél hlavní silnice procházející čtvrtí je pravý romský bazar, krámky a stánky se vším možným, hlavně oblečení a domácí potřeby, hezké domky, čisto. Samozřejmě tu panuje dopravní chaos a neuvěřitelný mumraj. Říkáme si, to asi je pro turisty, odbočíme do vnitřních uliček a uvidíme. Ale i uvnitř vidíme totéž – pořádek, malebnost v jednoduchosti a prostotě. Asi to prostě funguje, že když si život organizují Romové sami, je to lepší. Zpátky nasedáme na autobus č. 20 a vracíme se do centra, odkud zase číslem 16 odjíždíme do Saraie, odkud už pěšky jdeme přes malou vesničku Glumovo kolem velkého, ale poloprázdného kempinku k přehradě. Rovnou míříme ke stanovišti lodiček a za 300 denárů pro jednoho jedeme po přehradě k jeskyni. Už to asi ani nebude znít divně, ale opět máme něco extra. Jsme asi v půli cesty, když na nás někdo volá z cesty nad přehradou, po které jsme předevčírem kráčeli vstříc zatčení. Lodník vypíná motor, aby lépe slyšel. Nerozumím všemu, ale je jasné, že někde vepředu spadla z cesty dolů kuča. Hmm, co to asi bude. Blížíme se k místu, kde vysoko nad hladinou stojí postarší pár, paní na pokraji hysterie a pod skalou na malém pevném kousku země žalostně štěká chundelatý pudl. Lodník přiráží ke skále, ale nedbá mých návrhů, že psa odchytím. Sám se k němu blíží, jenže pes je vystresovaný a utíká na druhou stranu svého kousku pevné země. Když přirážíme z druhé strany, opět utíká. Lodník to zkusí ještě jednou a pes skočí do vody a plave podél skály. Teď by se dal vcelku jednoduše vytáhnout z vody do loďky, ale lodník ho takto žene před sebou až k místu, kde se po svahu dá vcelku vyšplhat zpátky na cestičku. Volá na pána, že by to už mělo snad být dobré, že se někde v porostlém svahu potkají.

My pokračujeme k jeskyni, která tedy není nic moc. Je to jen taková pozvánka na mramorovou jeskyni v Kosovu, kam se chystáme zítra. Prohlížíme si ji, ale to hlavní je prý skryté pod vodou. Vedle suchozemského vchodu vysoko na skále je dole pod hladinou vchod do zatopených částí, které snad mají mít hloubku 210 metrů. Předevčírem jsme tam zrovna viděli, jak odtud odjíždí výprava speleopotápěčů. Vracíme se k restauraci, odkud vyjíždějí lodičky, a rozhodujeme se, že než se vypravíme do vesničky Dolní Matka do monastýru, dáme si nějakou rybí specialitu. Usedáme a s číšníkem si moc nerozumíme a tak ho necháme konat samotného, že prý nám donese místní výbornou specialitu pro dva, ještě si dáváme klasický šopák. Pak ovšem strneme, protože nám po dlouhé době, kdy se omlouval, že to trvá, nese celého smaženého kapra. Děsíme se ani ne tak ceny, počítali jsme s tím, že si trochu užijeme, jako toho, jak to spořádáme. Hrdinsky se s tím úkolem za pomocí místní kočky s kotětem, které zásobujeme zbytky, vyrovnáváme a tak za šopský salát, tři piva a kolu a celou rybu platíme 2100 denárů. Těžce se zvedáme a po návštěvě monastýru si ještě vylezeme jen tak do svahu nad vesnicí, i když už je před večerem, takže žádní hadi ani žádné želvy se nekonají. Chtěli jsme opět použít nějakou zkratku, která skončila nekoordinovaným prodíráním se neproniknutelnými houštinami. Alespoň jsme ty nabyté přebytky kalorií spotřebovali. Zpátky máme, ostatně, jako vždycky, vše dokonale připravené. Scházíme do vesnice, kde ihned potkáváme maršrutku č. 60, ta nás přiveze na stanoviště, kde přesedáme na autobus č. 5 a to vše stíháme za 60 minutový lístek za 35 denárů. Už za tmy přijíždíme do centra a tentokrát z pochopitelných důvodů vynecháváme večeři v našem podniku a jdeme na pokoj, protože ráno jedeme v šest hodin do Kosova. Protože si musíme od hoteliéra vzít pasy, které má u sebe, chce zaplatit 90 euro za tyto tři noci a protože budeme odcházet pro něj v nepředstavitelných pět ráno, ukazuje nám, kde bude spát, aby nám otevřel. Protože jsem ale ještě večer psal zpravodajství o našem zatčení a pak mne napadlo, pro jistotu si přes mapstore a paypal koupit do oziexploreru za pouhých 19 dolarů mapy Srbska i s Kosovem a pak jsem těch 650 MB map, které se celkem rychle stáhly po zdejší wifině, konvertoval do formátu, pro GPSku v mém HTC, a během toho všeho, jako jogín na svém těle vysoušel triko, které jsem si neprozřetelně vypral, šel jsem nakonec spát v půl třetí ráno.

Tady se samozřejmě žije přesně tak, jak to vyhovuje i mě. Je noc a všude jsou otevřené hospůdky a plno lidí. Protože jsme opět od rána nic nejedli, dáváme na pokoj batohy a ptáme se našeho hostitele, kam se můžeme jít dobře najíst. Poradil nám skvělý podnik a dáváme si šopský salát, 10 kebabů a k tomu pečivo a pivo. Za vše pro dva platíme něco přes 500 denárů. Na pokoji zjišťuji, že tu samozřejmě mají wi-fi a tak od majitele zjišťuji heslo a tímto jsme pokročili prakticky k dokonalosti a nirváně, protože ke všem pohádkovému, co tu zažíváme, ještě máme i spojení s ostatním světem. Ráno nikam nespěcháme a jdeme si prohlédnout město. Pevnost nad městem, mešity, pravoslavné chrámy, moderní centrum. Zajdeme i do zoologické zahrady. Opět se přimotáváme k zajímavé události. Po zahradě bloudí mladý kozorožec, když je ve výběhu s tury, přichází veterinář a foukačkou se ho chystá uspat. Zřejmě je to pěkný amatér, protože neodhadl potřebnou dózu a kozorožec dostal akorát tiky a skáče si dál, jak chce. Sešlo se pár ošetřovatelů a zřejmě někdo z vedení zahrady a do výběhu se odvažuje jeden ošetřovatel vyzbrojený provázkem, kterým se převazují krabice s nákupem. Kozorožec samozřejmě i se zapíchnutou stříkačkou v boku přeskakuje skoro dvoumetrovou zeď a plot a odchází do zahrady. Raději odcházíme, protože se na to nemohu dívat. Chodíme dál po městě, a protože je už večer, odkládáme až na zítřek návštěvu romské čtvrti (pro jistotu). Večer opět končíme v naší stálé a oblíbené restauraci Turist. Obsluhuje nás stále stejný číšník, tak nechápu, kdy vlastně odpočívá, protože je to tady neuvěřitelný cvrkot. Tentokrát si dáváme tavče gravče – fazole s 5 kebaby. Večer uchození více nežli s krosnou po horách usínáme a ani moc nevnímáme vyvolávání z minaretu, který máme skoro hned za oknem.

Pondělí 26.7. – Zatčení na hydroelektrárně

Ráno se budíme, po osmé skoro po 12 hodinách spánku, platíme za 2 dny pobytu pro dva, 6 čajů, dvě piva a mapu 1440 denárů. Chatař nám místo taxika volá nějakého svého známého a ten nás opět za 500 denárů veze až na ten vzdálený autobusák. Tam nám hned za dvacet minut jede autobus do Skopje. Snažím se řidiči vysvětlit, že chceme vystoupit dříve u odbočky na kaňon a přehradu Matka. Kýve, že jako všechno chápe a že zastaví, ale pak prostě po albánsky nezastaví, tedy asi nepochopil nic. Protože autobusové nádraží je zase na opačném konci města a daleko od centra, rozhodujeme se nakonec, když máme nabídku za klasickou pětistovku, že nás odveze taxikář na Matku, že to zkusíme s báglama a jedeme s ním. Opět je to člověk, který Česko zná, protože u nás vždycky sedí v Děčíně a snaží se načerno proniknout do Německa, kde před tím 15 let dělal. Matka je původně úzký nádherný kaňon, který Makedonci přehradili, a udělali tam dlouhou úzkou přehradu Matka 1. To jsme ale ještě netušili. Od hráze vede kousek cestička k restauraci a stanovišti lodiček, které vozí do nějaké jeskyně, pak je tam plánek o tom, že nahoru vede cestička ke klášterům, po které evidentně dnes nikdo prakticky nechodí a dál po břehu prostě cesta podél přehrady k nějakému přívozu na druhou stranu. Vypadá to, že bágly tady nikde neudáme a můžeme se pokusit projít podél kaňonu a vrátit se jinou cestou, tak jdeme dál s nimi. Je to tu sice nádherné, ale s báglama to je docela na úzké římse mnohdy desítky metrů nad hladinou docela adrenalin. U hráze byly cedulky o tom, že je zakázáno fotografovat, podle jejich stavu jsem usoudil, že jsou ještě z dob tuhého komunismu a samozřejmě fotil vesele dál, zvláště, když takový krásný přírodní útvar se jen tak nevidí. Slíbená podle plánku lodička se nějak nekoná a fenka křížence, která se k nám přidala u restaurace, nás vede neustále dál po místy nebezpečné stezce nad přehradou. Asi po deseti kilometrech ale cesta končí, staví se tu druhá přehrada Matka 2. No co dělat, pondělí šest večer, na obrovské stavbě je jen pár dělníků a tak nikým nezaznamenání se spouštíme na stavbu a přes ní procházíme na druhý břeh s tím, že tam by někde mohla být silnice od jihu do Skopje. Všechno jde jako po drátku, pro jistotu schovávám foťák. Je to fantastické vidět, jak takové dílo vzniká. Ovšem ouha na vrcholku kaňonu je závora s hlídačem. Skoro se nám podařilo projít ve chvíli, kdy si strkal do ledničky vodu, ale otáčí se, tak ho zdravím a ptám se, jak daleko je do Skopje. Asi tak nějak by vypadal člověk, kdyby potkal marťany. Zíral na nás a nemohl pochopit, kde jsme se mohli vzít. Zatkl nás, odebral pasy a začal telefonovat na všechny strany. Nikam se nemohl dovolat, když už se někam dovolal, tak mu zřejmě říkali, ať na to peče a nechá nás jít, ale on zřejmě toužil po vyznamenání za chycení špiónů a nám neustále zdůrazňoval, že to dělá pro naše dobro, protože tady v lese nebo na vesnici je nebezpečno, ale když přijede policie a zatkne nás a odveze do města, tak tam je bezpečno a můžeme spát třeba i v parku. Někdo z těch, komu se dovolal, mu zřejmě řekl, že jako obyčejný strážný nemá právo vzít nám pasy, tak je rychle vrátil a dal nám dokonce i vodu a kus vodního melounu. Od té doby všem, co telefonoval, říkal, že my se chováme mírně a on nás napojil a nakrmil a čeká, až přijede policie. Ta přijela více, jak za hodinu. Já už jsem mezitím samozřejmě vyndal ze svého foťáku kartu a vyměnil ji za prázdnou. Přijeli tři v obrněném landroveru, začali se na něco ptát a podle mne schválně mluvili albánsky. Řekl jsem, že nerozumím a tak mi dali na telefonu jejich šéfa nějakého Alexandra a ten chtěl vědět, proč nemáme v pasu razítka z hranic, jak jsme se tu vzali. Řekl jsem mu, že jsme občané evropské unie, kterým je nedávají. Policajti řekli, že to ve tmě v lese řešt nebudou, ukázali nám, že se nemáme bát, že nás nepovedou v poutech, že nás prostě odvezou do Skopje na stanici a tam to dořešíme. Takže jsme získali zdarma odvoz.

Policajti jsou asi všude na světě neuvěřitelná hovada, ten náš jel celou cestu s dálkovými světly a po městě jel stovkou. Přijeli jsme na stanici a rázem bylo jasné, proč jim tak trvalo, než přijeli. Nás si přestali všímat a začali vyplňovat neskutečné množství papírů a hlášení o akci. I na ten výjezd měli jakési povolení s razítkem. Předali nás Alexandrovi a ten hned prohlásil, že jenom prověří, zda jsme tu legálně, podívá se, že jsme na místě nefotili a bude všechno v pořádku. Zůstali jsme sedět v hale u vchodu a jen s němým úžasem sledovali, jak se policisté ven trousí v neprůstřelných vestách s kalašnikovem, a to ten sekuriťák tvrdil, jak je město oproti vesnici bezpečné… Alexandr běhal sem a tam a vždycky směrem k nám prohodil, že je všechno v pořádku a že musí sehnat ještě jedno razítko. Pak si nás pozval k sobě a ještě jednou jsme mu museli zopakovat, jak jsme přijeli do Makedonie, proč nemáme razítka a kde jsme všude byli. Proč jsme šli od Matky 1 k Matce 2, na tom se zarazil, tak povídám, proto, že je tam normální „planinárská pateka“ (turistická cesta) a nejsou tam žádné znaky vstup zakázán. To se mu zalíbilo, zopakoval si to pro sebe a zapsal. Pak jsem mu ještě jednou ukázal můj prázdný foťák a řekl, že dneska bylo mizerné počasí, tak jsem nefotil. Ještě jednou někomu zavolal, že si myslí, že je to v pořádku a pustí nás a půjde domů, protože mu končí služba, když tam vpadl jiný a začal ho přesvědčovat, že by to neměl takto nechat plavat, že co když a tak podobně… Alexandr však byl asi přímý potomek onoho Alexandra Velikého, o kterého se Makedonci tahají s Řeky, nenechal se zviklat, nechal nás podepsat nevyplněné papíry o tom, že jsme byli poučeni o svých právech, okopíroval si naše pasy, omluvil se, že přeci jen jde o tak významný strategický objekt, že musíme pochopit jejich ostražitost a bdělost a že jsme v podstatě ušetřili za taxi do Skopje. V duchu jsem mu na to odpověděl, že jsme sem ještě nechtěli a chtěli jsme spát v lese, kde teď budeme shánět levné ubytování před půlnocí v neznámém městě. Na rozloučenou, když zjistil, že Lukáš studuje geografii, nám ještě řekl vtip o Bushovi s Miloševičem a vypadli jsme bez toho, abychom byli slavní a psali o nás v novinách.

Táhli jsme nočním městem s koupeným atlasem Skopje s vyznačenými hotely a jenom s čím dál větší skepsí a únavou sledovali, jak mají všechny nad názvem víc hvězdiček, nežli bylo na zataženém nebi. Řekli jsme si, že takto to nemá cenu a vydali se prostě k hotelu, který byl podle Lonely planetu nejlevnější - za 25 euro, kterých jsme ale původně dávat nechtěli. Byl umístěný ve staré muslimské části malých uliček s krámky a restauracemi, tak chvíli trvalo, nežli jsme ho našli. Bylo zavřeno, vzal jsem za kliku a přišel otevřít rozespalý recepční s tím, že mají plno. Už se otáčel, že zase zavře, když si všimnul, že mám v ruce Lonely planet. Okamžitě zbystřil, řekl moment, obul se a šel s námi k druhému, taktéž zmíněnému v průvodci Lonely planet, našel vedle v hospodě recepčního a taky měl obsazeno. Šel s námi ještě dál k malému hotýlku RM, albánsky něco domlouval s majitelem, který řekl, že má dvoulůžkový pokoj za 15 eur pro každého. To jsme samozřejmě s radostí vzali a tady teď bydlíme.

Původně jsme chtěli ráno vstát hodně brzo a vyjít, abychom unikli polednímu vedru, ale protože je zataženo a mlha, nehrotíme to až tak a vyrážíme krátce po osmé. Od chaty nejdříve bereme jenom potřebný směr a prodíráme se borůvčím, které tu asi nikdo nesbírá vzhledem k albánské většině, na rozdíl od Pelisteru, kde vykupují kilo za euro. Po chvíli narážíme na zdejší specialitu – perfektní horskou cyklostezku, po které chvíli vede cesta. Na vrchol to má být 12 km a 4,5 hodiny výstupu. Po chvíli se od ní odděluje perfektně značená na každém kousku, pro případ husté mlhy pěšínka na vrchol. Počasí se neustále mění, chvíli se udělá v mlze díra, chvíli je zataženo. U skály, která se jmenuje Orlí stěna, se mine v trávě malá zmije a mizí pod kamenem, tak ji nestačím vyfotit. Narážíme na včerejší skupinku Čechů. Kupodivu dívka, která je s nimi, studuje v Brně stejnou školu jako Lukáš, tedy geografii, jenom o dva roky výše. Chvíli jdeme s nimi, ale protože oni mají plné bágly na přechod celé planiny až do Mavrova a my jdeme na lehko, opouštíme je. Pod dvojici vrcholů Titov Vrv a Turčin se právě na chvíli vyčasilo a tak společně s velikou skupinkou asi 30 lidí rychle spěcháme na horu. Než jsme tam vylezli, tak se ale zase zatáhlo. Původně jsme chtěli se vrátit cestou přes jezero, ale máme málo času a počasí hrozí kolapsem, tak alespoň se snažíme odejít cestou, která pokračuje dál a míjí Turčin, jenže ta se nám postupně ztrácí, tak prostě po vrstevnici v suťovém poli obcházíme Turčin a snažíme se z jihu napojit na naši cestu. Začíná pršet, pak na chvíli vysvitne slunko, pak leje, pak padají kroupy. Máme toho celkem dost. Navíc nejdeme po cestě, ale prostě se prodíráme terénem pomocí kompasu a GPS směrem k našemu cíli. K našemu překvapení potkáváme čtyři chlapíky, co byli na vrcholu, jak si to tu mašírují na Nivě. Dávají nám alespoň dva bonbóny na cestu, když je ujišťujeme, že víme, kde jsme a trefíme na chatu, přicházejí opravdu vhod, protože jsme se rozhodli si s sebou nic nebrat a tak jsme od rána nic nejedli. Počasí je opravdu takové, že by psa nevyhnal a to doslova, protože ten opilý chatař mi včera vykládal, jak jeho šarplaninec s každým chodí na Titov vrv a s námi teda nešel. Když už jsme skoro zoufalí, náhle se trochu vyčasí a bouřka se zkoncentruje dolů do města, udělá se nádherná duha, která se jedním koncem opírá do hor a druhým úplně přesně do míst, kde je cyklostezka do Popovy Šapky, a osvítí ji. Prostě zázrak… Bereme tedy směr a jdeme, na jednom z vrcholků potkáváme úplně vyčerpanou a zmatenou ovečku, která bez hnutí tupě zírá před sebe, ale odmítá si nechat poradit, kudy dolu za svýma. Jakmile se napíchneme na cyklostezku, náš pochod se mnohonásobně zrychlí, nicméně na chatu přicházíme skoro přesně po deseti hodinách, promočení a vyčerpaní a přesně ve chvíli, kdy se spustil vytrvalý hustý liják. Chatař nám dělá vynikající bylinkový čaj, zapisujeme do jejich knihy výstupů, na pokoji si děláme hovězí polévku a jdeme spát.