Večer foukal ostrý studený vítr a moc jsem toho nenaspal. Ráno padla velká rosa a v půl páté přijeli první rybáři, dělali hluk a chystali se rozvinout sítě. Ležel jsem asi patnáct metrů od nich, ale viditelně se ani nedivili a hleděli si své práce. Jakmile odjeli na moře, usnul jsem a probudil se v osm, začal jsem se soukat ze spacáku, zamával na pozdrav rybáři, který ležel na břehu a pozoroval sítě a udělal pár fotek. Čekal jsem až do devíti, protože vše bylo od rosy pokryté vrstvou kapiček vody. Netušil jsem, za jak dlouho na místo srazu dojdu, ani jestli najdu cestu. Naštěstí vše probíhalo hladce i díky tomu, že jsem večer tašku s knihami, které jsem v údolí koupil, nechal v autě u Maxima. Když jsem přicházel k Maloj Lagernoj, viděl jsem zrovna, jak rybář předává druhému pěknou velkou rybu. Pozdravil jsem ho a poprosil, jestli si můžu udělat fotku. Ptal se mne, co jsem zač a kde jsem se tu vzal. Říkám, že jsem Čech. Načež se přestal divit a říkal, že byl jednou v Nalyčevu a tam taky potkal dva Čechy. Pozval mne ještě na čaj a dali mi pečenou rybu. Nějak jsme se dostali k tomu, jestli je místní a on povídá, že ano, že se jmenuje Kosygin, což je místní rod. Hned jsem reagoval a ptal se, jestli ten Kosygin byl teda taky z Kamčatky. Udivil se, že ho znám a hned povídá, že je to dobrá otázka a že už se nad tím taky zamyslel a zjistil, že Kosyginové byli Kozáci, kteří sem přišli a byli tři bratři. Dva tu zůstali a jeden se vrátil do středního Ruska a z té větve pochází Alexej Kosygin. Povídali jsme si zajímavé věci, říkal, že má typografickou firmu, že dřív se plavila spousta lodí mezi kontinentem a Kamčatkou atd. Přijel Maxim, naložil mne a vezl zase jinou cestou, abych z města viděl, co nejvíce, zavezl mne po cestě přes kopec nad městem, kde jsme na chvíli zastavili. Povídal, že teď budou mít zasedání komise v Kanadě a tam je nejsložitější dostat víza, protože se musí vyřizovat jedině v Moskvě a je k tomu potřeba neskutečné množství dokumentů. Řekl, že mne raději odveze až na letiště. Tam jsem se potkal se skupinou mikrobiologů Černycha, kteří dostali na dnes letenky. První prohlídka zavazadel je už hned ve vchodu a hned první zmatek. Lidi se tlačí a na pás se dává jedna taška za druhou, po mne chtějí otevřít pouzdro na foťák, že prý je tam něco železného. Říkám, že to u fotoaparátu není nic neobvyklého, a ukazuje se, že vlastně chtěli vidět úplně jinou tašku, jiné ženy, která mezitím už dávno zmizela. Poté následuje vcelku malá hala, ze které vedou dva momentálně uzavřené vchody už do odletové haly. Nechápu, proč jsou zavřené a průběžně nepouštějí lidi dál a takto zvyšují bezpečnostní riziko přeplněnou malou halou, kam stejně člověk při troše štěstí pronese cokoliv. U vchodu č. 1 se začíná tvořit fronta, ale já v klidu stojím u dvojky a opravdu, když začnou pouštět, otevřou oba, takže se ke mne mikrobiologové přidávají a prorážíme, jako jedni z prvních. Na registraci odevzdávám svou elektronickou letenku ze Student Agency, holka se zarazí a tápe. Nedočkavý Černych stojící za mnou se ptá, v čem je problém. V datu, odpovídá. Polil mne smrtelný pot hrůzy. Proboha, snad jsem se někde nespletl nebo nepřepočítal. Ukazuje můj už poměrně pomačkaný český papír a hledí na vytištěné - 17. srpen. To mne uklidnilo a povídám, že srpen to je avgust. Černych také pochopil a povídá ji – děvče přeci srpen to je serpeň, kdy a čím se žalo obilí, přeci víte. No děvče moc nevědělo, ale se slovy, že ještě nic takového nikdy neviděla, mne přece jen pustila. Palubní vstupenka a zavazadla – ačkoliv váha v hale ukazovala přesně 20 kg, na pásu svíti 21,30 kg. Hlasitě povídám, že je to pěkný podvod a abych odvedl pozornost, ptám se, jak to bude se zavazadlem, jestli náhodou by to nešlo poslat až do Vídně. K mému němému úžasu mi povídá, že samozřejmě a dokonce mi dala dvě palubní vstupenky už i na letadlo z Moskvy do Vídně. Za mnou stojící Černychovci pak všichni za nadváhu dopláceli. Z haly se může opět celkem nepochopitelně už ven na plochu, kde je sice ohraničený prostor, ale například v době, kdy se s námi přítomný policajt začal dohadovat, že se tam nesmí fotit, načež se ho Černych zeptal, odkud spadnul, z jaké minulosti, že tam fotí každý rok, by tam asi pronikl taky, kdo by chtěl. Policajta to urazilo a povídá, že není z minulosti, ale budoucnosti, což zase dopálilo Černycha. Já jsem nechtěl riskovat nějaké problémy, tak jsem jen věcně poznamenal, že umíme číst a přečetli jsme si, že je tam napsáno, že se nesmí fotografovat před letadlem a raději odešel. Toho si ovšem nikdo nevšimnul, takže si to Černych šel přečíst a když přijel velitel, kterého policajt opravdu zavolal, akorát ho seřval za nějaký nepořádek na zemi a odjel. Čekali jsme tam přes hodinu, dvakrát přijel autobus, všichni se zvedli a nahrnuli k výpusti, ale vždy po pár minutách zase odjel. Zrovna, když se Černych sebral a šel jim dovnitř vynadat, kdy nám alespoň někdo něco řekne, přijel a na potřetí jsme odjeli k letadlu.

Let probíhal klidně, jídlo bylo o mnoho lepší než při cestě sem a dokonce pro mne nepochopitelně dohnal přes hodinu zpoždění a v Moskvě přistál jen pár minut po termínu. Pro jistotu jsem šel s mikrobiology, přesvědčit se, že moje krosna nevyjede, rozloučil se s nimi a protože mnoho času nezbývalo, šel na další letadlo. To naštěstí přiletělo do Vídně s půlhodinovým předstihem a tak jsem bez problémů stihnul autobus do Brna, čímž skončila letošní expedice Kamčatka 2011.

Alexandr Nikolajevič vstal před pátou a šel ven, z okna to vypadá, že je snad vidět až na vrcholky hor a nechce se tomu věřit. Najednou přiběhl nahoru mne vzbudit, že má vynikající nápad na fotku. Nad naším domem je měsíc a chce, abych s baterkou pobíhal od jednoho okna k druhému a svítil z něho. Pak se oblékáme, on bere velkou Mamiyu a jdeme fotit z druhého břehu znova Žemčužnyj a Velikána, pokud se dočkáme. Je úplně jasno a super osvětlení, ale spěcháme, abychom tu nebyli, když přijedou turisté. Přichází i Olga s Ludmilou Jefimovnou. Nakonec vše dopadlo přesně podle ruského receptu. Ohlásili nejdřív, že se vše posouvá na půl desátou, mezi tím se znovu úplně zatáhlo. Pobíhám po horní plošině a vyhlížím první vrtulník, který nakonec snad měl vyletět v půl jedenácté. Poslední varianta z centra zní, že přiletí nakonec šest vrtulníků a v jednom z nich budou čtyři turisté, kteří půjdou pěšky na Uzon, místo nich mají naložit mne, Ludmilu Jefimovnu, Alexandra Nikolajeviče, který by na Uzonu den zůstal a Olgu. V prvním vrtulníku přijeli ještě dva malíři, jako dobrovolníci a tak jsme nakonec tři krabice s potravinami a Alexandra posadili do něj. Když přiletěla Anna Ponasjuk s turisty, kteří jsou jenom tři, zhrozila se, protože jí prý řekli, že má naložit čtyři mikrobiology z Uzonu. Nakonec ale spočítala, že i tak nás bude jenom dvacet jedna a souhlasila. Všichni jsme se rozloučili a šli nasednout do vrtulníku. Piloti už se mezi sebou bavili, že by nejraději na Uzon už neletěli a rychle se vrátili. Najednou za námi běží průvodkyně z toho prvého vrtulníků a ptá se Ani, jestli opravdu letíme na Uzon, že ona nepoletí. Zhrozil jsem se a říkám ji, že je tam ale náš člověk a krabice na Uzon. Anna, ale už běží na horu a říká, že už se nedá nic dělat, že my odlétáme. Nakonec se ukázalo, že už žádný vrtulník na Uzon nedoletěl, kromě nás. Ukázalo se, že my jsme měli nového kapitána, který přišel z Omsku, kde byl instruktorem pilotů a nebál se proletěl naslepo mraky a v pohodě přistál na Uzonu, kde přímo v kadeře bylo okno mezi mraky. Přistáli jsme a pozdravili se s Jurou, kterému jsem popřál k narozeninám a s Žeňou Vlasovem a Olegem Batašovem, který tu ještě stále sedí a čeká, kam ho pošlou pracovat. Vedle stál vrtulník s ředitelem zapovědniku Tichonem Špiljonkem a nějakými lidmi z ministerstva, kteří už byli na Kronockém jezeře a tam naložili Mášu – ženu Ilji, která dokončila práci s botaniky. Ta se ovšem obává, kde nakonec skončí, protože i jejich piloti moc nechtějí letět do Údolí gejzírů. Turisté z našeho vrtulníku dokončili prohlídku, nasedáme a letíme na Dzendzur, kde mají přestávku na koupání v teplých pramenech a oběd. Vyběhnul jsem okamžitě do lesa a k řece Županovo, ve které se válí desítky mrtvých lososů, kteří se vytřeli a zdechli. Olga na mne volá, abych se šel najíst, že i na nás zbylo pivo, pečená ryba s rýží, jikra apod. Anna už pomalu sklízí zbytky a nahání nás do vrtulníku a ještě nám vykládá etymologii jména Županovo. Jedna verze je, že je to podle odseknutých ocasů ryb, kterým tak říkají místní původní obyvatelé a druhá, že se tak nazývala trubka odvádějící dým z jurty. Za půl hodiny jsme ve městě na letišti Avačinském odkud vrtulníky odlétají. Ludmilu Jefimovnu tu čekají ze zapovědniku. Já s nimi odjet odmítám s tím, že chci přenocovat u moře. Najednou přistál vrtulník s ředitelem a z něj vystoupil i Alexandr, kterého tam stihli ještě v Údolí gejzírů přesadit. Olga se nabízí, že až pro ni přijede muž, odveze nás. Čekáme dlouho a když Maxim, který také pracuje v ústavu, který se zabývá lososy a je členem mezinárodní komise a sjezdil celý svět, nás veze. Spolu s Alexandrem mi ukazují město, vypráví o něm a nakonec mne odvezli až na břeh moře. Protože je to od města, které samo o sobě je dlouhé přes 16 km, relativně daleko na letiště, musel bych v lepším případě třikrát přesedat a nemusel bych ani letadlo stihnout, říká, že si ráno dáme v deset sraz na Maloj Laternoj, kam ráno dojdu z bolšoj Laternou, kde spím, protože pěšky je to takřka rychlejší nežli autem po prašné rozjezděné cestě s jámami a kalužemi po deštích. Už je půl deváté a stmívá se, tak jen rychle dělám pár fotek a vybírám si místo, kde budu spát. Protože je všude neskutečný, ruský bordel, nacházím pytel od chmelového sladu a čistím kus pláže kolem sebe a sbírám dřevo na ohýnek. Našel jsem v trávě dokonce nenačatou litrovou krabici broskvového džusu a protože jsem si s sebou žádné jídlo nevzal, ohřál jsem si ho na vařiči. Bylo to dobré, zdravé a kalorické. Batoh jsem dal do ochranného obalu, tašku s technikou do pytle, ve kterém spím a zalehnul, abych brzo ráno vstal. Počítal jsem s tím, že by za východu slunce, mohlo být pěkně nasvícené moře.

Ráno je ještě hůře než včera a pomalu začíná být jasné, že se odtud včas nedostanu a nedovedu si ani představit, jak se odsud vůbec dostanu, když mi propadne letenka, na novou mít nebudu a spolu s letenkou mi končí i vízum. Ichtyologové, kteří se musí dostat na Mutnuju ráno přeci jen odešli. Cestu jim nezávidím v takovém počasí, navíc mají batohy kolem 40 kg. Zůstala jen Olga, která s nimi nejde a vrací se do Petropavlovska. Celý den se snažím alespoň začít uspořádávat fotky, protože je jich přes čtyři tisíce a nedovedu si představit, za jak dlouho je potom doma zpracuji. Pomalu už chystám nějaké ústupové metody a dávám Iljovi lístek, aby zavolal na ředitelství zapovědniku, aby mi letenku přenesli na jindy, a propadlé vízum už nějak vyřeším potom. Jak se později ukázalo, už by asi bylo stejně pozdě, protože mikrobiologové z Uzonu, kteří mají odlétat zítra také volali a vykašlali se na ně. Černych sám nakonec pomocí satelitního telefonu zavolal kamarádovi do Moskvy a ten přes internet jim objednal nové letenky. Ilja ovšem také tvrdí, že zítra se určitě bude létat. Nakonec jsem to nechal osudu a přestal jsem se o to zajímat a prohlásil, že pokud neodletím, na nový jednosměrný lístek mít nebudu a zůstanu tady pracovat. Všichni to přijali s nadšením a hned mi nabídli místo na Čažmě, což je východní hranice zapovědniku, kde je nejkrásnější místo, kam by chtěl každý, má to jen jeden háček, že tam vrtulník létá jednou za rok. Večer pak sedíme s Galjou, Alexandrem a Ludmilou Jefimovnou a vysvětluji jim, jak se pracuje s redakčním systémem a jak nejlépe připravovat v počítači články pro případ tisku nebo publikace v internetu. Ludmila Jefimovna pak řekla, že určitě zítra odletíme. Večer Ilja řekl, že mají mimořádně poradu už v osm a v půl deváté odlétá první vrtulník.

Ráno je stejné jako včera. Střídá se mlha úplná s částečnou viditelností a deštěm. Jít někam nemá smysl. Po poradě je jasné, že nepřiletí zase nic, ačkoliv včera slibovali, že má být dnes částečné vyjasnění a nahromadivší se turisté ve městě budou létat celý den. Prošel jsem všechny cestičky s GPS zapisovačem, abych potom mohl nakreslit plánek a Máša mi otevřela svůj obchůdek s knihami. Nakoupil jsem jich za 7050 rublů. Ovšem u knih není rozhodující ani tak cena, jako jejich váha. Třetí den už nespím ve spacáku, ale jen pod místní dekou, protože už mám sbaleno. Kvůli knihám jsem vyřadil vše, co můžu postrádat. Koljovi jsem daroval mačky, které jsem tak ani nepoužil, nechal tu v lékárničce akutol, traumacel a pár obvazů ze své KPZ, nepotřebné baterie. Před obědem jsem ještě jednou prošel všechny cestičky s kladivem a hromadou hřebíků a poopravoval, co se dalo. Na většině míst, ale už ani nejdou prkýnka zatlouct, protože je prohnilý spodek. Když jsem šel k Iljovi, díval se zrovna na notebooku s Alexandrem Nikolajevičem na francouzský film Wassabi. Původně jsem chtěl odejít, protože jsem ho viděl už několikrát, ale líbí se mi natolik, že jsem nakonec zůstal. Při obědě jsem jen tak z legrace řekl, že by nebylo špatné vyběhnout nahoru do hor a nasbírat golubiku. Už mi natolik věří, že to nejdřív vzali vážně a Ilja mi říkal, abych mu řekl až půjdu. Ale v takovém počasí nemá smysl nikam chodit. Jen co jsem chodil přes den po cestičkách, jsem celý promočený od přesahujících rostlin a na zítřek slibují lavinu vrtulníků se všemi turisty, kteří se nakupili ve městě. Už ale nemůžu asi počítat s výstupem na Avačinský vulkán, zřejmě hned jak přijedeme, odejdu do Petropavlovska k moři, alespoň na den se na něj podívat a ve středu odlétám. Nechám tu i své boty, které nevydržely nápor ostrých vulkanických hornin a neustálého vlhka.

Ráno je všude kolem mlha, občas i zaprší. Nejdříve hlásili tři vrtulníky, potom vše odvolali. Dopoledne jsem dopisoval deník a pak ho odešel dát na internet. Ilja má ve své „kanceláři“ satelitní spojení, ale často se stává, že nefunguje. Na stránkách zapovědnika je dokonce webkamera mířící do údolí… Protože pak nebylo co dělat, rozhodl jsem se, že důkladně vymyji všechny hrníčky, co tu jsou, protože od čaje na nich byl tmavý nálet a slyšel jsem jednoho pilota, jak říká, že tu máme špinavé hrnky. Šel jsem dolu ke gejzírům si vyprat v horké vodě, oholit se a vzal nahoru dvě petky s horkou vodou na ty hrníčky, nenašel jsem žádný prášek, tak jsem to zkusil solí. Ze začátku to nebylo nic příjemného, když jsem na ruce plné různých ranek a oděrek dával sůl. Když jsem šel vylít vědro s vodou, uslyšel jsem rány a zvuk valících se kamenů. Někde nahoře se utrhl další kus horniny a vytvořil nějakou mikrolavinu. Mlha, ale visela dost nízko, tak nebylo nic vidět, jen slyšet. Když jsem odcházel já od gejzírů, přicházely se umývat Galja s Ludmilou Jefimovnou a protože se už dlouho nevracely, začal jsem dělat oběd. Stejně jako předevčírem v Dolině smrti jsem za základ vzal naší sáčkovou polévku a dodal další potraviny, které byly po ruce. Tam jsem sklidil obrovský úspěch a i tady si ji všichni pochvalovali. Ukázalo se, že dole ještě lovily chrostíky a fotili podvodním foťákem. Po obědě jsme nejdřív chtěli jít zkusit projít nahoru proti proudu řeky, protože vody je nejméně o 25 cm méně, ale znovu padla mlha, tak jsme nikam nešli a připravili dalších 18 pytlů se dřevem na Uzon. Ty minulé, které jsme s Alexandrem připravili prý do vrtulníku, odnosil prý sám ředitel Špiljonok, protože nečekaně přijel a tady nikoho nezastihnul. Večer přišli ichtyologové z Uzonu, kteří přišli přes Dolinu smrti. Jejich asistentka tu zůstává a odtud se vrací a oni půjdou po Šumné k moři a pak zpátky. Na jejich počest Ilja vytvořil lahvičku svého nápoje, který nazval Buratino. Míchá se z čistého lihu určeného pro fixaci vědeckého materiálu, vody z horského vodopádu a tabletky šumivého vitamínu.