Původně jsme chtěli ráno vstát hodně brzo a vyjít, abychom unikli polednímu vedru, ale protože je zataženo a mlha, nehrotíme to až tak a vyrážíme krátce po osmé. Od chaty nejdříve bereme jenom potřebný směr a prodíráme se borůvčím, které tu asi nikdo nesbírá vzhledem k albánské většině, na rozdíl od Pelisteru, kde vykupují kilo za euro. Po chvíli narážíme na zdejší specialitu – perfektní horskou cyklostezku, po které chvíli vede cesta. Na vrchol to má být 12 km a 4,5 hodiny výstupu. Po chvíli se od ní odděluje perfektně značená na každém kousku, pro případ husté mlhy pěšínka na vrchol. Počasí se neustále mění, chvíli se udělá v mlze díra, chvíli je zataženo. U skály, která se jmenuje Orlí stěna, se mine v trávě malá zmije a mizí pod kamenem, tak ji nestačím vyfotit. Narážíme na včerejší skupinku Čechů. Kupodivu dívka, která je s nimi, studuje v Brně stejnou školu jako Lukáš, tedy geografii, jenom o dva roky výše. Chvíli jdeme s nimi, ale protože oni mají plné bágly na přechod celé planiny až do Mavrova a my jdeme na lehko, opouštíme je. Pod dvojici vrcholů Titov Vrv a Turčin se právě na chvíli vyčasilo a tak společně s velikou skupinkou asi 30 lidí rychle spěcháme na horu. Než jsme tam vylezli, tak se ale zase zatáhlo. Původně jsme chtěli se vrátit cestou přes jezero, ale máme málo času a počasí hrozí kolapsem, tak alespoň se snažíme odejít cestou, která pokračuje dál a míjí Turčin, jenže ta se nám postupně ztrácí, tak prostě po vrstevnici v suťovém poli obcházíme Turčin a snažíme se z jihu napojit na naši cestu. Začíná pršet, pak na chvíli vysvitne slunko, pak leje, pak padají kroupy. Máme toho celkem dost. Navíc nejdeme po cestě, ale prostě se prodíráme terénem pomocí kompasu a GPS směrem k našemu cíli. K našemu překvapení potkáváme čtyři chlapíky, co byli na vrcholu, jak si to tu mašírují na Nivě. Dávají nám alespoň dva bonbóny na cestu, když je ujišťujeme, že víme, kde jsme a trefíme na chatu, přicházejí opravdu vhod, protože jsme se rozhodli si s sebou nic nebrat a tak jsme od rána nic nejedli. Počasí je opravdu takové, že by psa nevyhnal a to doslova, protože ten opilý chatař mi včera vykládal, jak jeho šarplaninec s každým chodí na Titov vrv a s námi teda nešel. Když už jsme skoro zoufalí, náhle se trochu vyčasí a bouřka se zkoncentruje dolů do města, udělá se nádherná duha, která se jedním koncem opírá do hor a druhým úplně přesně do míst, kde je cyklostezka do Popovy Šapky, a osvítí ji. Prostě zázrak… Bereme tedy směr a jdeme, na jednom z vrcholků potkáváme úplně vyčerpanou a zmatenou ovečku, která bez hnutí tupě zírá před sebe, ale odmítá si nechat poradit, kudy dolu za svýma. Jakmile se napíchneme na cyklostezku, náš pochod se mnohonásobně zrychlí, nicméně na chatu přicházíme skoro přesně po deseti hodinách, promočení a vyčerpaní a přesně ve chvíli, kdy se spustil vytrvalý hustý liják. Chatař nám dělá vynikající bylinkový čaj, zapisujeme do jejich knihy výstupů, na pokoji si děláme hovězí polévku a jdeme spát.

Ráno máme budíka na 5,15, naštěstí nepadla taková rosa, jak včera tak bez problémů balíme a vyrážíme čekat na odvoz. Samozřejmě čekáme marně, protože je sobota a jezdí to úplně jinak, jak nám říká stařeček, který čeká na jinou maršrutku na druhou stranu do Debaru. Nakonec přijíždí velká nejmodernější dodávka mercedesu s motorovým otvíráním dveří, klimatizací a LCD panelem, která jede až do Skopje. Usedáme na poslední dvě místa a ostatní lidé přistupující cestou stojí, protože většina stejně vystoupí v Gostivaru. V horách, na každém rozcestí minibus zastavuje, a pokud tam nestojí žádní lidé, telefonuje řidič na dispečink, zda nemají někoho nahlášeného, že tam nikdo nestojí a nečeká, aby někomu neujel.

Vjíždíme do Tetova a řidič nám náhle zastavuje, tak vystoupíme a až potom zjistíme, že se prostě dovtípil, že chceme do hor a zastavil přesně na odbočce na Popovu Šapku. Autobusové nádraží je jinak strašně daleko na konci města. Usedáme tedy na snídani a zkoušíme nějakou wi-fi. Je jich tu kolem plno, ale zabezpečené. Dokonce i naše restaurace má svoji, ale obsluha je albánská a nevyrazil jsem z ní, že potřebuji heslo. Tak si dáváme šopský salát s kebabem z deseti kousků a pečivem a takto předzásobeni zastavujeme prvního taxika. Má lidi, ale zastavuje a říká, že ať počkáme, že za pět minut je zpátky. Nechceme mu zkazit kšeft, tak další odmítáme a čekáme na něj. Popova Šapka je sice hned nad městem, ale ve výšce 1800 m n.m. a cesta k ní se klikatí přes 18 km. Za 500 denárů nás vezme, s čímž souhlasíme. Po cestě se dozvídáme, že jeho bratr má za ženu Slovenku ze Senice, že Albánci kromě bureku a kebabu nic jiného dělat neumí a smějí se tomu, že ta Slovenka prodává zmrzlinu, on pracoval několik let v Itálii, a že teď je tu velká nezaměstnanost a bída. Dává nám na sebe číslo, ať mu zavoláme, až budeme potřebovat odvoz zpátky.

Vysazuje nás na parkovišti u bývalého hotelu Popova Šapka. Je to docela znát ten rychlý výstup autem, měli by se asi po cestě dělat aklimatizační přestávky. Kolem je bývalé překrásné lyžařské středisko se spoustou hotelů a chatiček, neuvěřitelným množstvím vleků a sedaček, kam jezdila dříve celá Jugoška. Dnes je skoro všechno prázdné, opuštěné a rozmlácené. Usedáme u hotelu a přemítáme, kam si dát bágly a kde se dospat z našeho brzkého vstávání. Vystoupám ještě výš, kde u nějakého hotelu stojí autobus, ale ten se mi zdá hodně nóbl, tak jdu ještě výš a náhle narážím na bratříčka Kopanky z Pelisteru - planinarský dom Smreka. Je otevřený, tak vlezu dovnitř, jestli tu můžeme přespat. Za směšných 6 euro na osobu není problém. Podívají se na můj omšelý horalský design a hned neomylně odhadují, že jsem Čech, a když říkám, že jdeme z chaty Kopanky, tak už jsme tu, jako doma. Vracím se pro krosny, dostáváme čaj, mapu a instrukce, jak zítra jít na nejvyšší vrchol Makedonie Titov Vrv (2747 m n. m.). On sice není nejvyšší, ale mnohde se tak udává, protož ten nejvyšší Korab leží přesně na hranici s Albánií a dělí se o něj oba státy, tam se vypravíme někdy příště. Já se jdu ještě jen tak poohlédnout kolem a potom uléháme dospat, co jsme včera nestihli. Budí nás jeden z chatařů s tím, že přišla skupinka Čechů a nemůže se s nimi domluvit, co chtějí. Ukazuje se, že se horší počasí a on jim prostě nechce říci, kudy na Titov Vrv, protože prý zahynou, on je ale už dokonale opilý a tak když přichází hlavní planinár, tak jim ochotně dává mapu a radí, kde přespat. Večer se opravdu zdvihá neuvěřitelný vichr, že máme strach, že to starou rozkládající se chatu rozloží úplně. V noci pak slyším neustále nějaké bouchání, nejdřív si toho nevšímám, ale když neustává, říkám si, že místní se asi večer opili tak, že neslyší, a co když někdo potřebuje pomoc. Tak vstávám a venku stojí nějaká čtveřice přiopitých nevím, zda místních nebo Srbů, ale pouštím je do chaty. No místo, aby byli rádi a někam zalehli, dělali bordel až do rána.

Ráno se probouzíme opět do pohádky, nádherné počasí, nádherné jezero, nádherné lesy kolem a hory v pozadí. Pravda trochu kazí dojem nepořádek, který tu zanechali návštěvníci před námi, ale lidé se neumějí chovat všude stejně. Děláme si snídani a přemýšlíme, jak se dostaneme k našemu dalšímu cíli – klášteru Svatý Jovan Boganovski, který ani přesně nevíme, kde je. Vyrážíme kupředu a po chvilce narážíme na fungl nové dřevěné krásné stavení, na kterém je napsáno informační centrum národního parku – opět Fata Morgána. Uvnitř mladý borec perfektní angličtinou nám ukazuje na mapě, kde je klášter a co máme kromě jeho kolem něj navštívit. Vykládá další podrobnosti o parku, a když se zeptám, jestli teda ke klášteru něco jede, protože je to dost daleko, říká, že není problém, vytahuje mobil a volá jednomu řidiči autobusu, který kolem našeho infostánku pojede až za hodinu a pak dalšímu, který v malé dodávce jezdí trasu Skopje – Tetovo – Rostuša a ten tu prý bude za pár minut, tak mu říká, že tu má zastavit a vzít dva turisty a má je vysadit u odbočky na klášter, Prostě, kdo nezažil, neuvěří. Opravdu, právě když si fotím na zdi plakátek s mapkou o tom, jak tu sledovali telemetricky pohyb rysa, zastavuje maršrutka a jedeme ke klášteru. Je to nádherná impozantní stavba, kterou nyní dostavují a přetavují. Uvnitř, jako ve všech monastýrech je nejstarší část, kde nám místní mnich dělá výklad, protože jsme se tu potkali s nějakou dvojicí z Polska. Vnitřek chrámu je neuvěřitelně krásný s oltářem vyřezaným z ořechu, kde je zobrazená nejenom celá bible, ale i historie kláštera. Dva bratři na tomto díle pracovali šest let. Od kláštera se vydáváme do vesnice Rostuša, kde si pod místní mešitou v obchodu kupujeme pití, chléb a přemýšlíme, kam si dát těžké batohy a vyběhnout k další místní raritě vodopádu Duf. Nepřemýšlíme dlouho a necháváme si bágly přímo v kanceláři obchodu a prodavačka-majitelka říká, že není problém, kdyby náhodou měli zavřeno, tak bydlí hned vedle. Odcházíme kaňonem k vodopádu, který je opravdu úchvatný, prohlížíme si dědinku Rostušu, v obchodě si bereme naše rance a jdeme spát dolů k řece. Ještě se doptáváme, že ráno do Tetova, kam chceme jet, jede buďto brzo v 6,15 jedna maršrutka nebo potom v 7,00 do Gostivaru a pak až v poledne, protože je sobota.

Ráno vstáváme brzy, abychom stihli loď na Svatý Naum, batohy balíme a schováváme je u bytné na kuchyňce, aby už mohla lovit další dušičky. V přístavišti se nakonec dozvídáme, že žádná velká loď nepojede, tak se opět obracíme na malý vodní taxík. Ti samozřejmě žádné drahoty nedělají. Cena 10 euro za osobu a čekáme, až nás bude více. Nakonec je nás devět, místní taxikářská mafie nám přiděluje ošlehaného bělovlasého mořského vlka, který, jak mne připadlo, ostatní kumpány dlouho přesvědčoval, že nás je schopen dovézt tam i zpět. V supermarketu jsme si před tím koupili snídani, tak usedáme do bárky a vyplouváme. Není to žádná rychlovka, loďka si jede svých 10,2 km za hodinu, podle údajů GPS a do Svatého Naumu je to necelých 30 km. Míjíme bývalou Titovu rezidenci, spoustu nádherných hotelů a pláží a za necelé tři hodiny přistáváme u té nejkrásnější. Monastýr Svatý Naum je totiž předělaný až na nejstarší část uprostřed na špičkový hotel, kolem jsou super pláže, stánky, hospoda na ostrově, autokempink a za rohem taky ale albánská hranice. Za dalších 10 éček se zde pořádají plavby pár set metrů vodní džunglí ke svatému prameni, jenže mi objevujeme skrytou pěšinku na svahu s výstražným nápisem pohraniční zóna, vstup jen na povolení. Navzájem si s Lukášem udělujeme povolení a jdeme po pěšince zadarmo až k prameni. Se spoluplaviteli na lodi jsme se dohodli, že se sejdeme ve dvě hodiny a pojedeme zpátky s mezipřistáním u další kapličky – Svatý Zaum. Jinak v okolí Ochridu je prý 365 klášterů a kapliček, na každý den roku jedna. U Zaumu je také nádherná pláž a Lukáš neodolal a šel do vody. Plujeme nazpátek jenže z hor národního parku Galičica, který leží na šíji oddělující Prespanské jezero od Ochridského se stahují bouřková mračna. Náš mořský vlk je zatím dál ledově klidný, ale je jasné, žebouřka nás dohání a sestupuje se svahů hor k jezeru. Mořský vlk už není tak klidný, zvedá se silný vítr a s ním se zvedají i vlny. Za chvíli už je to skoro vichr a bleskz metají na okolních svazích čím dál blíž a tam mořský vlk raději připlul víc k břehu, abychom v případě nebezpečí mohli raději přistát. Alespoň si pěkně z blízka prohlížíme Titovu rezidenci, kolem které zrovna plujeme. Samozřejmě v takových podmínkách stoupl i spotřeba našich motorů, a tak tu jeden, tu druhý vynechává a musí se doplňovat palivo, jednu chvíli už to vypadá, že snad budeme ke břehu veslovat, ale nakonec šťastně přistáváme a loučíme se s mořským vlkem.

Chceme si rychle dojít pro naše „rance“ jak jim tady říkají, ale nějak jsme se zakecali a ocitáme se skoro na okraji města ješte za autobusákem. Tak toho využíváme a ptáme se, zda jede nějaký autobus směrem na město Gostivar, odkud bychom se chtěli dostat do NP Mavrovo. Ano, prý jede za půl hodiny. Mažeme tedy na naši ulici pro batohy. Naše bytná už tam zase je s nějakou Angličankou, a s komunikací ji pomáhá její vnučka, kterou jsme doposud viděli jenom ležet v posteli. Než se dopravíme zpět, zbývá tak akorát čas koupit lístky, jenže pokladní je neobyčejně tupá a nekomunikativní a za příplatek 10 denáru mi nakonec dává místo dvou lístků jen jeden, což jsem hned neprokoukl, protože byl zatím nejdražší ze všech, co jsme platili: 360 denárů za nějakých 90 km, proto jsem si myslel, že je to za dvě místa. Nic se však neděje, prostě si v autobuse kupujeme další lístek, tentokrát o 10 denáru lacinější. Autobus je skoro prázdný a nějaký dědek se dožaduje sedět na svém 15 místě, kde sedím já, když všechna ostatní jsou volná. Nehodlám mu ustoupit a tak ho jeho syn, který ho vyprovází, usazuje jinam. Za Lukáše, kterému se sama sklápí sedačka, si také sedá nějaký starý komunista a dožaduje se, aby si sedačku narovnal, na mé upozornění ať neotravuje a sedne si prostě jinam, nehodlá reagovat. Řidič vyjel, ale za autobusákem ještě chvíli čeká, protože mu telefonovali, že nějaký pasažér to nestihl, ať na něj chvíli počkají – neuvěřitelné, jak je taky možné nahlížet na služby občanům. Využívám, proto volné chvilky a jdu za řidičem s mapou, zda by nám nezastavil pár kilometrů před Gostivarem, kde je odbočka, pouhých 9 km k jezeru Mavrovo, nejdříve se v mapě moc neorientuje, ale pak pochopí, že se jedná o odbočku na Mavrovo, které tu každý zná, a je mu to jasné a souhlasí. Za hodinku a něco překonáváme nějaké sedlo a pod ním v místě, které není úplně ideální pro zastavení velkého autobusu, řidič se samozřejmostí zastavuje, otvírá zavazadlový prostor, loučí se s námi a odjíždí.

Ačkoliv se rychle stmívá, zavrhli jsme možnost někde narychlo zabivakovat a rozhodli se dojít až k jezeru do vesnice Mavrovo Anovi. Jenže je to 7 km neustále do kopce, takže, když potom klesáme trochu k jezeru a náhle se před námi před vesnicí ukáže úsek silnice, kde po obou stranách jsou restaurace plné lidí, nevěříme svým očím. V jedné u jednoho stolku sedí pět udělaných chlapíků v černých kombinézách s nápisem Policija, znejistíme na chvilku, protože za celý pobyt jsme tu vlastně nikde ještě ani ve městě nespatřili jediného policistu. Když se na nás usmívají a přátelsky nám kynou rukou, máme už definitivně dojem, že máme halucinace z únavy. Abychom se přesvědčili o opaku, usedáme do sympatické a na rozdíl od ostatních poloprázdné restaurace s nápisem burek. Mladý albánský číšník s bravurou zvládající angličtinu nás vítá a objednáváme si velký šopský salát jeden pro oba, pro každého masový burek a pivo a kolu. Při vynikajícím jídle se přesvědčujeme, že to není halucinace a sedíme dlouho do noci už sami na zahrádce restaurace, majitel bez jediného náznaku, že bychom měli odejít, poklíží kolem podniku a sedá si venku a čte. Když se zvednu, že budu platit, zavolá mladého, který je naproti v jiném podniku s nějakými přáteli, zaplatím neuvěřitelných 500 denárů a vyrazíme dál. Na odchodu nám číšník znovu děkuje a loučí se s námi a tak dostávám nápad. Ptrám se ho, jestli tu někde není place to sleep. Říká, že jasně, že hned 50 metrů dál je hotel, tak říká, že hotel no. Aha, tak vy chcete do soukromí. Říkám, že ne, že prostě plejs tu slíp. Jo, ták, jasně, když půjdete k tomu hotelu, tak pokud máte baterky, tak kolem něho vede cestička na krásnou louku na břehu jezera i se skupinou stromů. Tam máte krásné místo na spaní. Tak to je ono, znova se loučíme, děkujeme a opět dostáváme dojem, že to nemůže být pravda, když před odjezdem doma si všichni mysleli, že jedeme pro jistou smrt mezi nějaké lidojedy. Přicházíme na břeh jezera a usínáme.

Konečně zase jednou spíme v čisté posteli a vysprchovaní. Užíváme si to a vstáváme až po deváté a vyrážíme do města na památky. Cestou si uvědomujeme, že jsme naposledy jedli včera ráno nudlovou kuřecí polévku, ale přesto nemáme žádný zvláštní hlad. Začínáme na městském tržišti a pak stoupáme vzhůru k Samuelově pevnosti na kopci nad městem, pokračujeme ke kostelíkům nad břehy Ochridského jezera a kolem jedné hodiny usedáme u chrámu svaté Sofie do stejnojmenné restaurace na oběd. Až poté se v Lonely planetu dočítáme, že to má být jedna z těch dražších, nicméně za míchaný salát, rybí polévku a grilované chobotnice které jsem měl já a šopský salát a ražniči, které měl Lukáš, pivo, vodu a dvakrát schweps jsme platili přijatelných 1260 denárů a jako přídavek jsem od číšníka dostal heslo na jejich wifinu: abc1234567 a mohli jsme odeslat zpravodajství a zkontrolovat poštu a podívat se, co se děje doma.

Po obědě jsme se podívali ještě na vykopaný starý antický amfiteátr, 900 let starý obrovský platan pár dalších kostelíků a zašli do přístavu zjistit, jak jede zítra loď na jih do svatého Naumu. V přístavu nás odchytl majitel loďky s tím, že když jsme Češi, tak nás se slevou povozí po jezeru a ukáže Titovu rezidenci , jenže ještě nežli jsme odjeli, tak mu nějaký jeho náhončí oznámil, že má skupinu Bělorusů, tak ihned ztratil zájem a prohlásil, že k rezidenci je to za příplatek. Nevadí, stejně záběry na město ze strany jezera stály za těch 500 denárů, které si řekl. Pomalu jsme se vydali zpátky na ulici 1. května, dům 10, kde jsme ubytovaní a po cestě se zastavujeme v místním supermarketu, kde se nám ale některé ceny zdají vyšší než u nás a kupujeme 3 litrovou krabici místního vyhlášeného vína, vodu a broskvový džus, který lékaři doporučují do velikých veder. Na pokoji si dáváme pár hodinek siestu abychom zapadli mezi mastňáky…

Na večer vyrážíme nejdříve na autobusák zjistit, jak pojedeme zítra dál, potkáváme naši bytnou, která loví další dušičky, a dozvídáme se, že žádný autobus tam, kam chceme, prý nejezdí. Neřešíme to a jdeme se podívat do centra. Na náměstí s platanem mají vystoupení nějaké folklórní soubory, centrum je plné lidí, někteří ještě nakupují ve stále ještě otevřených obchodech, většina pak sedí v hospůdkách, jídelnách apod. Nechceme se příliš lišit a tak taky usedáme do restaurace zmiňované v Lonely planetu – Neim a dáváme si vynikající kuřecí pečené kousky na špejli a šopský salát. Posedíme a oklikou přes nějaké boční temné uličky se vracíme na pokoj.