Přípravy a jak to všechno vůbec začalo
Jednoho večera zvoní telefon. Volá můj dlouholetý přítel Jirka, jestli se nevyznám ve vojenských autech.
Jakpak by ne, když jsem s nimi 22 měsíců jezdil. Jiří chce koupit terénní náklaďák. Na moc se nevyptávám, a slibuji pomoc s výběrem vhodného kusu Pragy V3S, což jsou až neuvěřitelná auta do terénu. Holt, české ručičky. Na druhý týden tedy Jiří kupuje auto. Teprve teď se ptám, na co že mu to bude? Odpověď zní, že s ním chce jezdit v Mongolsku na expedice. Dobrá tedy. Jak ho tam dostat? Pracuji v té době v grafickém studiu našich Českých drah, tedy vlakem. Po asi týdenním telefonování a nahánění informací, se dovídáme zajímavou skutečnost. Naše dráhy nám to auto tedy na místo určení (Ulaanbaatar) dopraví, ale cesta potrvá asi měsíc, a bude to stát 60 000,– Kč.
S přihlédnutím k tomu, že celé auto stálo 55 000,–, Jiřího tato vyhlídka zrovna netěší, i z toho důvodu, že auto taky nemusí do Mongolska dojet, a skončí někde v Rusku.
Ke slovu se dostává mapa, tužka a papír. Po zjištění cen nafty v Rusku se dostáváme na cenu asi 30 000,– Kč a dobu asi tak 14 dnů. Tedy varianta brod. (Cimrmanologové znají, kdo ne, ať se vzdělá.) Rychlým telefonátem kontaktuji Bobeše, což je člověk několika (snad všech) řemesel, a navíc Véesky po dobu našeho společného pobytu na vojenské základní službě opravoval. Nezbývá mu, než souhlasit.

Vyřizujeme víza na Mongolském velvyslanectví v Praze, já na poslední chvíli režijní jízdenku (výhoda to pracovat u ČD) a chystáme autíčko a sebe na cestu.

Takže, 25. července 1996 jsme po asi týdenních přípravách auta a shánění víz, neb do Mongolska se tak na pas blind nedá jet, vyrazili. Auto dostalo krásné jméno „Boženka“, je oblepeno samolepkami Expedition Mongolia 96 v angličtině a ruštině, na dveřích se skvějí naše jména s vlaječkami a krevní skupinou, prostě paráda. Je dlužno ještě podotknout, že Boženka je z roku 1957, při výjezdu má najeto 1200 km a doufáme, že nás nebude zlobit. Máme ji rádi, neboť na další měsíc bude našim druhým domovem.

Naplánovaná trasa: Brno – Ulanbaatar, délka cca 8.700 km, předpokládaná doba příjezdu 12. srpna.

Účastníci: Jiří (ten to všechno spískal), Richard (řidič, fotograf), Roman alias Bobeš (řidič, opravář, mistr vešerých řemesel)

Den první - 25. 7. 1996 - Polsko
Vyrážíme tedy v odpoledních hodinách, směr Český Těšín. Původně jsme se rozhodovali, zdali to nevzít přes Ukrajinu, ale vzhledem k poměrům které tam panují pro nic netušící cestovatele, obzvlášť s takovým dopravním prostředkem jako jsme měli my, raději ne.
Přechod Český Těšín, je cca 21:00. Fronta tak na 3 hodiny, nacpali jsme se do pruhu náklaďáků a čekáme. Ve 23:30 jsme se dočkali, a jsme vpuštěni na území Polska poté, co nám prolezli auto. Jinak vše v pořádku.

Den druhý - 26. 7. 1996 - pokuta za rychlou jízdu s Véeskou !!!
V 1:00 tankujeme polskou naftu. Kolem 2:00 nás všechny přepadá únava a tak jsme se rozhodli odbočit z hlavní cesty a „restovat“.
Budíček v 7:30, pokračujeme směrem na Brest, hranice s Běloruskem. Cesta nijak zajímavá, Polsko je holt rovina. Cestou potkáváme samé ohleduplné řidiče, jezdí se tu hrozně fajn.
Před přechodem do Běloruska se nám stala absolutně neuvěřitelná věc. Dostali jsme s Boženkou pokutu za rychlou jízdu. Kdo s tímto autem jezdil, dá mi za pravdu, že se to rovná malému zázraku, zvláště když tachometr je cejchován do 50 km/ hod. Ale pokud je omezení rychlosti na 40, tak se holt jinak nedá. Nemám rád radary !!!. Bohužel se musíme vrátit asi 10 km k benzínové pumpě a vyměnit dolárky za zloté, abychom měli na tu pokutu. U benzinky potkáváme TIRáky z Brna. Vracejí se z Moskvy domů. Ptají se nás, kam se chceme v tom našem „střepu“ dostat. Pravíme, že nemáme střep ale Boženku, a že jedeme do Mongolska. Nastává všeobecný údiv s připomínkami, že tam nedojedem. Nicméně se loučíme s pozdravy a přáním šťastné cesty. Jedeme zaplatit pokutu.
Asi v 18:00 se blížíme k přechodu Brest. Fronta nám vyráží dech. Předpokládaná délka aut čekajících ve frontě cca 8 km. Na řadu přijdeme asi ráno. Kolem 21:00 následuje pokus místních „tlačičů“ nás dostat přes přechod dřív a za cca 50 USD, ale navypadají zrovna důvěryhodně, takže jejich pomoc odmítáme. Je to tak. Je 9:00 ráno, a my po probdělé noci, neboť kolona stále popojížděla a kdo zaspal, měl smůlu, stojíme na přechodu do Běloruska.

Den třetí - 27. 7. 1996 - fronta
Zůstali jsme v pruhu pro osobní auta, jelikož se šířily pověsti o tom, že kamiony stojí na přechodu již 3. den a spoléháme na Jirkovo štěstí. Tento člověk je pro naši expedici v tomto ohledu nepostradatelný. Máme přichystanou zajímavou výmluvu. V technickém průkazu Boženky je počet osob 8. Takže nejsme autobus. Pohotovostní hmotnost je těsně pod 3.500 kg. Takže nejsme náklaďák (i když tak vypadáme). Jsme „expediční speciál“. Vevnitř nákladové kabiny je umístěno 10 náhradních pneumatik do terénu, dva stoly s úložnými prostory, trojsedačka z autobusu a kamna. S trochou slepoty lze uvěřit že je to „speciál“.
Dostáváme se na řadu. Jirka vyjednává s provokativně vykukující 10 dolarovkou v kapse košile o platbě tzv. ekologické taxy. Požadovaný obnos je 50 USD. Během krátkého rozhovoru typu:
„50 USD, jistě. Dáte mi potvrzení ?“
„Potřebujete ? Á, vy máte v pase AB služebnaja.“, mění 10 dolarovka majitele a my bez potvrzení vjíždíme na území Běloruska.
Bělorusko učitě znáte z pohádky „Mrazík“. Rozlehlé březové lesy, jezírka, tůňky. Dřevěné chaloupky krásně vyřezávané. Odpoledne kupujeme od prodávajících u cesty ešus borůvek velkých skoro jak třešně za v přepočtu asi 16,– Kč, darujeme cigaretu (Camelky tu asi ještě neviděli) a vyjíždíme dál.
Večer se rozhodujeme přenocovat v lese, a tak Boženka ochutná trochu terénu. Odbočujeme nejbližší cestou do lesa, jedeme asi 1 km a „parkujeme“ na mýtince. Zatemňujeme okna a chystáme večeři. Dáváme si pivko z plechovky a jdeme spát.

Den čtvrtý - 28. 7 . 1996 - v Rusku
Budíme se kolem 8:00 a vyjíždíme. Do večera bysme měli přejet do opravdového Ruska. Na přechodu jsme asi v 13:00, je dost velké vedro. Jirka opět platí zde obvyklým způsobem ekologickou taxu jako za osobák a ve 13:30 jsme v Rusku. Formality na přechodu proběhly bez problémů, i aut je tu málo. Konečně širá Rus.

Den pátý - 29. 7 . 1996 - rovina
Rusko a jeho silnice. To je kapitola sama pro sebe. Široké prospekty ve městech si však s dírami nezadají s naší cestou 3. třídy, a tak jedeme relativně opatrně. Dostáváme se na klasické ruské mimoměstské cesty. Cesty jsou rovné s minimem zatáček. Pohráváme si s myšlenkou, že uzávěrka na přední diferenciál dodá autu přímý směr, ruční plyn tah a my půjdeme spát. Ale zas tak jednoduché to není vzhledem k provozu. Snad až budeme na stepi v Mongolsku. Rozvrhujeme „služby“ po 4-5 hodinách (řízení, navigace, spánek) a jedeme non-stop přes noc.

Den šestý - 30. 7. 1996 - tankování v Rusku - samotné dobrodružství
Ráno zastavujeme na čaj a snídani. Máme celkem dobrý čas, posádka je v  pohodě.
Zde je čas na první vsuvku - tankování.
Vzhledem k tomu, že Jiří již několikrát v Rusku i v Mongolsku byl, jsme do Boženky u bočních dveří instalovali druhou nádrž. V Rusku jsou benzinky cca po 100-200 km, a v Mongolsku kdoví po kolika. Boční nádrž je výš než ta druhá, a tak v případě potřeby vnoříme hadičku, a samospádem „tankujeme“. Dlužno dodat, že v Rusku jsme tuto variantu nevyužili. Co se týče benzinek, je to kapitola sama pro sebe.
Řidič, zvyklý na „klasické“ tankování, bude mít v Rusku jistě problémy, neboť musí znát především obsah nádrže, spotřebu na 100 km, a před tankováním jednoduchým způsobem propočítat kdy tankoval, kolik ujel a kolik litrů bude tedy potřebovat. Ruská benzinka se sestává z 2-3 cisteren, položených u silnice, vedle kterých je stojan na tankování. Takový ten s tou rafičkou, který se u nás přestal používat někdy kolem roku 1970. Kolem cisteren je spousta černých kaluží. Ano, správně. Ekologie v Rusku = velká neznámá.
Vlastní tankování spočívá v tom, že do budky tvaru a velikosti našeho stánku PNS, který v podstatě nemá okna, a pokud ano tak patřičně zamřížovaná, je umístěno zařízení které možná znáte z bank - šuplíček, který se vysunuje dovnitř a ven. Do šuplíčku položíte příslušný obnos, a zařvete např. :
„Sórok litrov saljárky (saljárka = nafta)“.
Obsluha ukrytá vevnitř případně vrátí drobné a nastává fáze hledání toho správného stojanu, neboť nejsou označeny. Pravděpodobně pro případ, že by chtěl tankovat nějaký zavilý imperialista. Po chvíli naleznete příslušný stojan, který má kupodivu i klasickou tankovací pistoli. Spoušť této pistole je ovšem v 99% případů NEFUNKĆNÍ. Na stojanu je instalováno nepřehlédnutelné tlačítko typu „stiskem zapni tahem vypni“ s tím, že prostě vypnout nejde. A tak posléze co zastrčíte pistoli od nádrže a stisknete toto tlačidlo, začne z pistole vytékat celé zakoupené množství. Pokud jste neodhadli množství litrů které se vám do nádrže ještě vejdou, je zbytek bez milosti vylit na zem, protože snad ani obsluha nemá možnost pumpu vypnout. Nám se to také jednou podařilo, a tak rychlou kýblovačku jsem ještě nezažil.
Pokud narazíte na druhý typ benzínové čerpací stanice, máte trochu vyhráno. Není to sand tím, že by zapracoval západní vzor, jen místo elektrické energie nastoupí vaše ruce, protože takovýto typ pump má klasické ruční čerpadlo. Je to velmi veselé zpestření jízdy. Kdo ručně tankoval 80 litrů, ví o čem mluvím, Kdo ne, ať si zajede do Ruska.
Po celé cestě jsme nenarazili na klasickou pumpu, kterou známe u nás, jen až v Novosibirsku jsme tankovali „po našem“. Ovšem s tím, že jsme museli obsluze před tankováním zaplatit zálohu na 200 litrů, i když jsme tankovali jen 60. Prostě nám nevěřili, což se dá v Rusku omluvit.
Po celý den cesta probíhala „bez závad“. Obědvali jsme asi až kolem 15:00, vše v pohodě. Na noc jsme zajeli do lesa. Boženka má krásně zelenou barvu, boční okénka jsme zatemnili okenicemi. Po večeři dáváme jednoho českého „plecháče“ a okamžitě usínáme.

Den sedmý - 31. 7. 1996 - Dopravní policie
Ráno vstáváme kolem 7:00, vaříme čaj, pojíme něco na způsob chleba s paštikou a vyrážíme dál. Cesta je jako obvykle rovná, s mírnými „hrboulky“.
Rusové totiž nestaví silnice jako my. Tedy nepodkládají asfalt na pevně udusané podloží ze štěrku. Asfalt pochybné kvality sice pravda pokládají, ale na písek. Takže stačí 10 - 20 beztak přetížených náklaďáků, a připadáte si jako na moři. Hlavně při sjezdu s kopců, tam se to vlni o 106.
Něco k té dopravní policii. V RF (Ruské federaci) mají celkem zajímavý zvyk, že po cca 80 - 100 km a na vstupech a výstupech z měst, jsou na cestě umístěny tzv. „Posty GAI“. Celkově to vypadá tak, že rychlost se omezí dopravním značením až na 20 km/ hod., asi 200 metrů před každou GAIkou je silnice rozdělena betonovými překlady a těsně u GAIky je závora se stopkou. GAIky jsou různé, od klasické lingusákové budky, až po celkem výstavná zděná dílka. Povinností řidiče je na stopce zastavit, a pokud nikdo nevyběhne, můžete jet dál. Tyto posty GAI jsou zde ze dvou důvodů. První důvod je otravovat chudáky řidiče. Ten druhý je velmi prozaičtější, a pramení z totalitní historie, kdy bez „bumážky“ jste nesměli překročit hranici místního obvodu. Dnes jsou tyto posty funkční i z jednoho prostého důvodu - pokud jste řidiči např. kamiónu, nahlásíte kam jedete, a telefonicky je upozorněna další GAIka, že k ní jede kamion plný např. cigaret. Pokud by nedojel do určitého času, je mu jeto naproti. Otázkou zůstává, co se stane s kamionem, pokud má na GAIce službu konající příslušník ruské mafie.
Ve dne na GAIkách slouží i mladí kluci (20-25 let), ale v noci nastupují profíci s neprůstřelnými vestami a s kulovnicemi a samopaly. Kolem postů GAI je v noci zaparkováno množství kamiónů, jako ochrana před raketýry - vybíračemi výpalného a zlodějskými gangy.
Protože náš expediční speciál budil rozruch více než žádoucí, stavěli jsme snad na každém takovémto postu. Klasicky jsme odmítali předkládat mezinárodní řidičák, a tak policisté dostávali do rukou náš (kartička zatavená v plastu), a techničák (opět kartička zatavená v plastu). Slyšeli jsme několik uznalých výroků na adresu našich ŘP a TP. Příklad za vše:
„A éto u vas těchníčeskyj ?“
„Da, éto u nas těchníčeskyj“
„Ój, éto kak v Sí Aj Ej !!!“
Boženka samotná budila také obdiv. Vždy, když jsme kdekoliv zastavili, zastavovali okolojedoucí řidiči a dávali se s námi do řeči. Česká republika má v Rusku stále dobré jméno. Pakliže uslyšeli TTD (technicko-taktická data) Boženky, šli do kolen. Běžný rozhovor, který jsme vedli snad stokrát byl:
„Zdrávstvujtě, čto éto za mašínu ?“
„Čéšskaja“
„Dá, a kakój u nijó mótor“
„Tátěrskij (tatrovácký)“
„Öj, a skólko aná chódit ?“
„60 kilméter v čas“
„A éto ně mnógo !“
„Da, no aná konstruována v bezdoróžije (do terénu) i tam chódit 60 grádusov tak (následuje ukázání rukou, že Bóža umí jet do kopce se sklonem 60 stupňů), i 45 grádusov tak (boční sklon)“
„Uj, éto óčeň charóšij aftamabíl. Skolko on stójit ?“
a tak podobně. Kdyby byl čas a my měli víc aut, prodali bychom jich jen po cestě asi pět. Spousta lidí nám nevěřila, že Boženka je z roku 1957 a tak jsme těmto nevěřícím Tomášům dávali nahlédnout i pod kapotu a do technického průkazu.

Den osmý - 1. 8. 1996 - Jirka zase boduje
Zde bych rád svému vyprávění dal nový řád. Nebudu již psát, co se v jednotlivé dny událo, ale spíš postřehy z cesty. Cesta totiž probíhala bez problémů, jen asi po 5000 km Božence prasknul ochranný gumový kryt na pravém kulovém čepu - spravili jsme dvousložkovým lepidlem, asi 1200 km nato přestala dobíjet - spravili jsme očištěním a narovnáním kontaktů, a od asi 7000 km se začala počurávat - tekl trochu olej. To je u Véesek normální, protože používají papírové těsnění. Celkově lze řící, že bez těchto banalit jsme jeli úplně bez závad. A ještě jednu poznámku - protože jsme měli Bóžu novou, podařilo se nám ji tak dokonale zajet (díky rovině ruských silnic), že mazala až 65 km/ hod ! Což je na PV3S slušný výkon.
Také nemůžu nevzpomenout Volhu. U ní jsme zastavili na noc. Vždycky jsem věděl (ze školy), že Volha JE velká. Ale jak moc, to se musí prostě zažít. A to jsme ji překračovali skoro v nejužším místě. Strávli jsme překrásný večer na břehu Volhy, kde je vše tak krásně ospalé a klidné, a tento zážitek překonal jen přejezd Altaje.
Jirkovo příslovečné štěstí zase zapracovalo. Co se tedy stalo ?
Už při odjezdu, jsme kontrolovali, zda jdou sundat kola. To není zas až tak vtipné jak se může zdát, protože u auta, které má na každém kole 8 matek, a s vědomím, že budeme přezouvat do terénu, je to prostě potřeba. Zjistili jsme, že je vše OK, jen u pravého kola úplně zadní nápravy 2 šrouby ne a ne povolit. Protože kolo drží ještě dalších 5 šroubů, rozhodli jsme se tyto nepoddajné dva upálit. Celou cestu to nikomu nevadilo, až na GAIce u vstupu do města UFY. Řídil jsem zrovna já, dle předpisů zastavil a vylezl typický Rus s knírkem. Dávám mu papíry, chvíli na ně kouká (stejně to neumí přečíst) a jako jediný z celé plejády policistů se neptá co je to za vozidlo, ale kontroluje světla, blinkry a tak. Nezdají se mu brzdy, že prý moc foukají při uvolnění pedálu. Nastává složité vysvětlování, že Boženka má obrácený typ brzd. Vzduchové brzdy jsou totiž většinou koncipovány tak, že pokud není do vzduchojemů napumpován vzduch, auto je zabržděno. Pragovka to má naopak, pokud nemá vzduch na rozdíl od ostatních jede, ale nebrzdí. Tady při uvolnění brzdového pedálu nastává přetlak, který si „upšoukne“. Zkoušel jsem to vysvětlovat já, výsledek nijaký. Když se přidal i Jirka, mírně kapituloval a jal se obcházet auto. Bobeš, ta svině, který měl spací směnu se z okénka pobaveně směje. A v tom na to přišel.
„A kdě u vas vot étot ?“ - ukazuje na 2 prázdné šrouby bez matek které jsme upálili.
Zkouším fintu, a ukazuji mu dalších asi 10 náhradních v nářadí - „Vot zděs .“
„A pačemu zděs a nět vot tam ?“ - buzerant jeden
„Patamušto nělzja ich namontírovať“ - ukazuji na upálené závity
„A tak u vas něvazmóžno jéchať“ - asi čeká co mu dáme za úplatek. Bobeš se vykloní z okénka tak, aby na mě viděl a ptá se:
„Co má za problém?“
„Nelíbí se mu ty naše dvě matky“ odpovídám mu.
„Tak ať to kolo zkusí urvat, blbec“ dí Bobeš a chechtá se.
Nicméně orgán bere naše papíry, a jde do kanceláře. Vysíláme Jirku, ať to jde vyřídit. Napjaté chvíle čekání, asi tak 5 minut. Vtom Jiří vyběhne z budovy a již z dálky volá: „Rychle startuj, jedeme !“ Naskakuji do budky a mizíme v oblaku prachu. Teprve po cestě jsem se dozvěděl, že dotyčný co nás venku buzeroval, donesl naše papíry dovnitř, aby nás zpokutoval kolega co seděl vevnitř a sám pokračoval v lovu provinilých řidičů. Jeho kolega měl ale na práci zrovna nějakého Gruzínce, velmi temperamentního, a tak byl rád když s ním skončil. Potom se podíval na Jirku a zeptal se proč je tady. Jiří pohotově odpověděl že se jde nahlásit do zápisu cesty. Podíval se na papíry, zjistil že jsou psané latinkou a vynadal Jiřímu, že ho obtěžuje s takovou pitomostí, že už se to 5 let nedělá a skoro ho vyhnal ven. Tak jsme ujeli policistům. Podruhé se nám to již nepodařilo, ale o tom až dál.

Den devátý - 2. 8. 1996 - Kdě daróga ?
Dnes jsme měli menší problém. Odbočili jsme špatně. Protože by nás vracení se a navedení do původního směru stálo asi 250 km jízdy, zastavujeme a probíhá porada s obědem. Jiří vyndává z auta svou mapu silnic Ruska (z roku 1982) a přemýšlíme. Nakonec se rozhodujeme, že to vezmeme zkratkou přes vesnice.
Klasické silnice v Rusku končí asi kilometr potom, co odbočíte. Poté nastává cesta jak pro tank. Po 10 kilometrech si nejsem zrovna jist, zda jedeme opravdu po té „silnici“ co je na mapě. Ale Jiří tvrdí, že je to v pořádku a tak nám nezbývá nic jiného, než mu věřit. A opravdu - po dalších 20 kilometrech přijíždíme do „děrévně“. Název „děrévňa“ přesně vystihuje ráz vesnice. Není tu totiž ani jedna zděná budova. Vše klasické ruské dřevěné, jak to znáte nepříklad z filmu Voják Čonkin, nebo z populárního Mrazíka. Elektřina silně absentuje, něco jako škola má vymlácená okna, běžný způsob jízdy domorodců je na koni. Sbíhají se děti, a houfem obklopují Boženku. Bobeš dělá navigátora, nasazuje si tmavé brýle, obléká zelenou bundu s nášivkou Bundesvéru (provokatér) a hraje si na Amíka. Děcka to žerou.
Takovýchto vesnic jsme projeli několik. Dobrá zpráva pro české kluky. Tak po slovensky povediac „bohovské baby“ nejsou ani u nás na jižní Moravě. Každá druhá je opravdu kus. A to ještě zmíním to, že všechny jsou řádně vychované a za příslib, že ji vezmete do Česka by daly nevím co. Nám nedaly (nic), protože jsme měli naspěch. Bohužel. Rád bych v nějaké takové vesnici strávil pár dnů.
Jedna z vesnic má i poštu. Jiří velí zastavit, že zkusí zavolat domů. Jdeme na poštu.
Ruská vesnická pošta je opět dřevěné stavení, většinou se spořitelnou dohromady. Vybavení interiéru je jako ve srubu s tím, že za každou sroubenou přepážkou je počítač. Sice z roku raz dva, ale je. Na jedné přepážce vidíme poštu k odeslání. Něco mě na ní upoutává. Ano, je to tak, I zde, v zapadlé vesnici v Rusku znají Riders Digest výběr. Tady v ruštině jako Rajders Dajdžest. Nechápu. Nicméně telefon zde nemají.
Po návratu k Božence, kde jsme preventivně nechali Bobeše zjišťujeme, že okolo se potulují dva rusové v gumákách a v montérkách. Dáváme se do řeči. Velmi nás zvou, ať zůstaneme do večera, že jsou ochotníci (nezaměňovat s divadelními ochotníky, toto jsou lovci) a že když my máme tak bezva auto, že oni mají oružija - zbraně a že by to mohl být hezký lov. S díky odmítáme, že spěcháme. Navíc nevíme kdo by mohl být posléze tou lovnou zvěří a odjíždíme.
Po asi dalších 30 kilometrech tankodromu se dostáváme na původní správnou silnici. Díky bohu.

Den desátý - 3. 8. 1996 - Štěrk
Večer, asi kolem 21:00 najednou končí cesta. To je ta část, kdy volíme raději pouze nedobře uježděný štěrk, místo abychom absolvovali 200 kilometrů po Kazachstánu za hříšné peníze. Náklaďák přes Kazachstán = asi 100 USD.Tedy vyhlídky na noční cestu k pohledání.
Odcházím spát, vezmu si směnu ráno kolem 4:00.
Ráno beru směnu již v 3:15, protože cesta je opravdu náročná, a Bobeš i Jirka toho mají plné zuby. Protože není kam odbočit, jdou oba spát, a já si připadám jako osamělý jezdec.
Po asi 90 km začíná zase normální silnice. S úlevou vydechuji, Bóža se dostává z 20 na svých 60 km/ hod. a směřujeme do Čeljabinska. Strašné město. Samý kruhový objezd, asi 2× se musím vracet. Protože jsme tankovali asi ve 3:00 (a to z vlastních zásob v kanystrech, druhou nádrž nechceme pokoušet), Božence co nevidět dojde nefta.
Odhad paliva v nádrži máme taky v oku. Protože Véeska nemá palivový ukazatel, zjistili jsme, že na plnou nádrž jsme schopni ujet cca 6 hodin při 60km/ hod. Na kilometry jsme to nepočítali, protože do kopce bereme stejně nafty jako na plný kotel po rovině.
Zastavuji stále ještě v Čeljabinsku u benzinky, budím kluky a čekáme asi 15 minut než otevřou. Zbytek dne je v pohodě, jak můžeme dospáváme a domlouváme se, že na noc někde určitě zastavíme.

Den jedenáctý - 4. 8. 1996 - Novosibirsk a Altaj - jak nás skenovali
Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali až do Novosibirska. Je večer, a za celou cestu poprvé vidíme klasickou benzínovou pumpu. Na Sibiř Rusové vždy drželi, a tak je možná zcivilizovanější víc, než zbytek ruska.
Nastává konečné rozhodování. Celou cestu jsme se rozhodovali, zdali pojedeme přes Altaj a zkusíme to přechodem přes Tašantu, nebo pojedeme o 600 km dál kolem Bajkalu a vstoupíme do Mongolska oficiálním přechodem. Přechod v Tašantě totiž slouží pouze pro Rusy, Mongoly a Kazachy, i když je v mezinárodních průvodcích uváděn jako mezinárodní. Pouze s malým dovětkem „až bude dobudován“.
Vyhrává Tašanta, takže na Altaj. Chytám nějakým zázrakem „druhou mízu“, a jedu přes noc.
Ráno kolem 4:00 jsme na formálních hranicích Altajské autonomní republiky. Je pořád tma jak v pr…, jediné co svítí je oblíbený post GAI.
Zastavuji, vylézá mladík asi tak 19 let se samopalem. Na jeho pokyn zajíždím tak, abych nikomu nepřekážel v cestě a vypínám motor. Celkem rád se protáhnu.
Beru doklady, a jdu ke stolku, kde se mezitím tento hybrid mezi policistou a vojákem (soudě dle oblečení) usadil. Podávám mu doklady. V tom to začíná.
Evidentně v životě neviděl latinku. Otevírá čtverečkovaný nalinkovaný sešil a ptá se mne:
„Kakóje u vas ímja ?“
Odpovídám že „Ríchard“.
„Da, vot i família ?“
Odvětím, že „Špitt“ (se dvěma T na konci ho raději nebudu zatěžovat)
„A vot, ja zapišů“ - chystá se na zápis do sešitu. Již první písmeno napsal azbukou, pak dostává geniální nápad, že to napíše latinkou, když je to holt v pase a v řidičáku, a to už se neudržím, a začínám se chechtat. Pokud si otevřete pas, máte tam pravděpodobně jako já, veškeré údaje tištěné jehličkovou tiskárnou takovým hranatým písmem. Ten dobrý muž vzal můj pas, a tak jak to tam viděl, začal obkreslovat ty naše znaky. Ještě že to netečkoval. Scanner hadra.
Pomáhám mu, a říkám že mu to napíšu sám. Chvíli váhá, ale nechává mne to napsat. A tak jsem se sám zapsal do knihy příjezdů. Bomba.
Vyjíždím dál, zbytek osádky sprostě chrní. Je mlha, a tak jedu pomalu. V 5:00 se stalo něco neskutečného. Představte si, že jedete 7000 km v postatě po rovině (mimo Ural, což mi připadalo jako u nás na Vysočině. Jenže větší) a najdenou se zvedne mlha, a vy se ocitnete u horského jezera, a všude kolem vás jsou 5000 m vysoké hory s ledovci nahoře. Prostě zážitek. Na nejbližším odpočívadle zastavuji a budím zbytek na snídani. Je tu nádherně.
Krása celého Altaje je i v tom, že v Alpách (což jsou velmi chudí příbuzní) máte na každém rohu hotel nabo restauraci. Tady je panenská příroda.
Po snídani zkoušíme brodit, a připravujeme se na cestu do hor.

Den dvanáctý - 5. 8. 1996 - Altaj a nocování na vědecké základně
Vyjíždíme postupně až do výšky 2000 m. n. m. Boženka stále táhne jak oteklá, jen se od ní díky řidšímu vzduchu víc kouří. Po celé cestě (asfalt skončil, je jen uježděné kamení) nás provází nádherné scenérie.
Odpoledne začíná pršet. Bereme místní stopaře - je to tu takový zvyk. Tady se berou všichni stopaři, neboť autobus tu jezdí jen ve středu odpoledne (to není kec, to je fakt). Vysazujeme maminku s asi 12 letou dcerou v místní střediskové obci, a pokračujeme dál. Lidé, co zde žijí si říkají Altajci. Mají již výrazně asijské rysy, kulaté oplácané obličeje a jsou velmi milí.
Asi v 17:00 na nás mávají další stopaři. Je to pár, asi tak 40 let, a jsou velmi evropsky oblečeni. Zastavujeme. Posléze zjišťujeme, že to byl velmi dobrý nápad je vzít. Jsou to totiž manželé, a pracují jako geofyzici na univerzitě v Tomsku. Jedou přímo do Tašanty, kde asi 10 km od ní mají na hranicích geofyzikální stanici. Po příjezdu do Tašanty (Tašanta = 7 domů, závora uprostřed cesty a základna pohraničníků) nám nabízejí, abychom jeli s nimi, že dnes se již stejně přes hranice nedostaneme, a navíc „nádo vodky i čaju popiť“. Profesor nám slibuje ukázat video z jejich cesty po Altaji, kde jsou již 14 dní. S radostí svolujeme. Po asi 10 km mírně členitým terénem se blížíme k chatě - vědecké základně. Na ní celý rok žije místní domorod se synem. Vědátoři přijíždí jen v létě.
Parkujeme, seskakujeme a jdeme se ubytovat. Dostáváme vlastní místnost, kde je velký luxus - umyvadlo, zrcadlo a dvě postele. Uprostřed místnosti jsou kamna, naštěstí je nebudeme potřebovat, i když jsme ve výšce 2500 metrů nad mořem.
Po večeři se vaří čaj, a nastává problém. Přirozeně není základna elektrifikována klasickým způsobem. Je k dispozici sice i video a televize (mimochodem značková), ale správce chaty je napůl Mongol, a tak celý rok elektřinu nepotřebuje. Generátor je vzadu za chatou, ale bohužel není na naftu ale benzín, a ten my sebou nemáme.
Další řešení je na místě. Pojedem zpět do Tašanty, a syn správce tam zkusí sehnat nějaký od místních.
Vyrážíme. Na „náměstí“ před závorou v Tašantě vyvoláváme menší rozruch. Připadáme si jako v zoologické zahradě, jenže za mříží, a ne před ní. Po 10 minutách se synátor vrací, a nese asi litr benzínu. To by mělo stačit minimálně na hodinu provozu. Otáčíme se jedeme zpět. Už je tma.
Dodnes to nepochopím. Jeli jsme těch 10 kiláků s rozsvícenými světly, a já zcela bezpečně vím, že za mnou nic nejelo. Když jsem zastavil u chaty, asi 10 metrů za mnou se rozsvítily dálkové reflektory od Zilu spolu s přídavnými reflektory na budce. Pohraničníci. A celé auto kluků v maskáčích se sapíky. Připadáme si jako teroristi.
Z budky seskakuje mladý muž v uniformě, a ptá se nás, co že tu děláme, a chce pasy. Volám na Jiřího do chaty, podávám mu pasy. Po chvíli dává příkaz, aby vojáci nastoupili zpět do auta. Vychází i profesor a jeho žena a vítají se s velitelem vojáků. Toho znají. Uf, zaplaťpánbůh. Neznají ale celníka (mladý muž v uniformě). Jirka vysvětluje, že chceme do Mongolska, a dostává odpověď že tudy to nejde. No nic. Profesor zve šarže dovnitř na čaj a vodku. Po hodině družného rozhovoru jsme zjistitli, že celník se jmenuje Kosťa, je z Ukrajiny a byl asi 2× v Brně. Během rozhovoru tajně nesu klukům na korbu náklaďáku vodku, ať z toho taky něco mají. Mají přinejmenším radost.
Kosťa nás ujišťuje, že on nás pustí, ale neví co Mongolové na druhé straně hranic. Odcházejí s tím, že máme zítra přijít v 9:30 k hraniční závoře, pak se uvidí. Slované si musí pomáhat. Tak znějí jeho slova.
Odcházíme spát plni očekávání i obav.

Den třináctý - 6. 8. 1996 - Mongolsko
Podle instrukcí se ráno budíme, loučíme, nicméně jsme po vodkovém dýchánku zaspali, a na hranicích jsme až v 10:00.
V celé Tašnatě je hrobové ticho, jen hlídka u závory při našem příjezdu bere pevněji samopal do rukou. Zastavujeme, a on se nás ptá, co chceme. Díme, že do Mongolska, a jestli je tu Kosťa. Kosťa ještě spí, máme počkat. Asi v 10:20 se z budovy základny vyrojí asi 6 lidí, mezi nimi Kosťa. Dává povel, aby zvedli závoru. Musím s Boženkou najet do takové staré stodoly, kde nám ji prohlédnou od přední k zadní nápravě, seshora i zespoda a přirozeně vevnitř. Strašně se jim nelíbí vysílačky. Jirka je uklidňuje, že stejně nemají baterky (mám je v nabíječce) a tak jsou uklidněni.
Poté jsme zváni (všichni) do budovy, kde probíhají pasové formality. Boženka je vystavena zvědavým očím čmuchalů sama. Chudák.
Kosťa se nás ujímá, a říká že máme chvíli počkat, protože sem jede mongolský velitel pohraničníků, a ten nám napíše bumážku. Nejede sem kvůli nám, jen jede asi 200 kilometrů do ruska na trh.
K naší skupince přichází obtloustlejší žena, a ptá se nás, jestli nejsme nemocní. Stále nám vnucuje teploměr, abychom se změřili. Zažil jsem tedy na hranicích už hodně, ale toto ještě ne. Jirka ji ujišťuje, že nemocní v žádném případě nejsme. Ještě nám prohlíží oči. Kosťa na ni volá, že jsme Češi, což jsou známí pivaři, a tedy proto nemůžeme být nemocní. Jirka dí cosi o slivovici jako všeléku, a dostáváme na speciální bumážku trojúhelníkové zdravotnické razítko.
Asi za 10 minut přijíždí velitel mongolské strany. Kosťa s ním asi 10 minut mluví. Jirka je nenápadně poslouchá. Pak, zatím co mongolský velitel vypisuje bumážku, nám sděluje, že se Kosti mongol ptal, kolik jsme mu dali (úplatek). Kosťa odvětil, že nic. Ten z toho byl udiven, protože prý tu před týdnem byli s autem Němci, a ty nepustil. Inu slované jsou slované.
S bumážkou, která vypadá jako kus utrženého toaletního papíru vyjíždíme do 40 kilometrového pásma nikoho. Přijíždíme k mongolské straně hranic.
Zastavujeme u závory. Přichází nějaký uniformovaný člověk. Jirka mu podává naše pasy a bumážku a jde s ním do budovu. Celá mongolská strana hranoice vypadá jako ta ruská. 7-8 dřevěných domů, závora a celnice. Napadají nás asociace s hranicemi z filmu Tři veteráni.
Asi za 10 minut se Jiří vrací, že máme počkat. Je 12:00.
V 13:30 stále ještě stojíme na hranicích. Z mongolské strany přijíždí UAZ, a z něho vyskakuje celkem evropsky oblečený člověk se šátkem na hlavě. Vedou ho k nám. Jiří cosi rozmlouvá s celníkem, a pak nám říká, že máme společnost. Ten ošátkovaný muž je Majkl, je diplomatem USA v Kijevě a budeme ho brát sebou do Ulanbaataru. Majkl totiž chtěl procestovat v rámci své dovolené Mongolsko, a tak si myslel, že poletí do Ulanbaataru, pak to střihne přes Tašantu do Irkutska a pak zpět do Kijeva. Omyl. Mongolové ho nepustili.
V 15:30 stále ještě stojíme na přechodě. Jiří i ostatní jsou již nervózní. Pak to Jrika navydrží a jde se zeptat, ce se vlastně děje. Vrací se s tím, že mu bylo řečeno že nás musí ověřit v Moskvě, v Čitě a kdoví kde ještě.
V 17:00 přichází celník s našimi pasy, Jirka s ním hovoří a pak vyrážíme.
Dovídáme se, proč jsme na přechodu stáli víc jak 5 hodin (samotní). Totiž ten oficír, co bral naše pasy, je zamknul do trezoru, aby je někdo neukradl. Pak kamsi telefonoval, ale vzhledem k tomu, že zrovna slavili jakési výročí se opil jak carský důstojník, a ostatní ho nemohli vzbudit, aby jim řekl kam dal klíče od trezoru. Takže jsme čekali až se vyspí z opice. To nám to mongolsko hezky začíná.
Večer přijíždíme na místo, kde budeme přezouvat na terénní pneu. Parkujeme a děláme přípravné práce. Kde se vzali, tu se vzali, kolem nás asi 6 mongolů. Vzhledem k tomu, že je již tma, a je tu celkem členitý kamenitý terén, mají snad místo očí baterky. Jsou „very friendly“, a tak se nám snaží pomoci s přezouváním Boženky. Když to vidií Bobeš, málem ho chytnul amok. Za prvé jsme celkem sehraný team, a za druhé ty duše z kol páčili tak úděsným způsobem, že málem propíchli duše motérpákou. No hrůza.
Strávili jsme s nimi celkem družný večer, kdy oni donesli „stolní 20% vodku“ kterou pili asi tak jako my limonádu, na oplátku jsme jim dali ochutnat poslední zásoby našeho piva. Protože rusky neuměli, povídali jsme si každá skupina tak něco pro sebe, ale bylo nám fajn.
Máme se ne co těšit, ráno prý přinesou snídani.

Den čtrnáctý - 7. 8. 1996 - Mongolská stepní kuchyně
Ještě než jsme vstali, byla tu snídaně. Strašná.
Tak abyste si udělali představu o mongolské stepní kuchyni:
Za prvé: Mongolsové zásadně nic nesolí, nekoření, nesladí. Kromě čaje s kobylím mlékem. Ten solí. Ač to vypadá hrozně, není to až tak špatné, a kupodivu velmi osvěžující.
Za druhé: Všechno se dělá z mouky, mléka nebo sýra. Mléko je získáváno převážně z krav, kobyl, velbloudů, případně jaků. Mongolský sýr je sušen, stejně jako maso na jurtách na slunci. Chleba se nepeče, existuje něco jako langoše. Vezme se mouka, mléko, a toto těsto se smaží v hlubokém oleji.
Za třetí: VŠECHNO páchne asi na 10 metrů tak, jak to znáte z našich kravínů. Velmi chutné (brrr).
Musím přiznat, že pokud bych byl tak tři dny o hladu, sním tyto jejich pochoutky s chutí.
Zajímavou kapitolou je kumys (ajrak) - tedy mírně kvašený nápoj z kobylího mléka. Ten nám (bohužel) donesli taky. Opticky bych to přirovnal ke zkvašenému mléku, ve kterém plavou podezřelé hrudky něčeho. Občas se vyskytne i sláma, a trus taky není nic výjimečného. V jurtách je kumys uchováván v nám známých 50 litrových sudech. Nedoporučuje se dívat dovnitř.
Bobeš, chudák, dostal od mongola kumys ve skleničce od hořčice. Já jsme preventivně zalezl do vozu, a okénkem jsem se uškliboval při představě, co ho čeká. Vzal to sportovně. Prohlásil:
„Tak já to teda vypiju, ať je neurazím“.
Podařilo se mu to nadvakrát, za bedlivých pohledů mongolů, kteří čekali jak mu to bude chutnat (a nebo jestli to s ním nepraští). S největším sebezapřením se usmál, a pravil že je to móóóóóc dobrý. Dobrotivý mongol mu v té nestřežené chvíli nalil druhou sklenici. Jo jo, lhát se nemá. Naštěstí mne kumys (v naší hantýrce jsme ho překřtili na HUMYS) nepotkal.
Vyrážíme krásnou scenérií jakoby prehistorických skal na východ, k Ulanbaataru.

Den patnáctý - 8. 8. 1996 - Brodíme a zapadáme. Pochod smrti.
Věrni přísloví, že všechny cesty vedou do Ulanbaataru (a opravdu to v Mongolsku tak je. Stačí udržovat přibližný směr) jsme vyrazili zkratkou. To jsme asi neměli dělat. Brodíme asi 4 řeky, Boženka drží a jede. Po poledni jsme nuceni vyjet tak prudký kopec, že Bóža prokluzuje, a tak musíme nastoupit s lopatou, a odhrabovat a zase přihrabovat kamení pod kola. Vyjeli jsme.
Projíždíme vybydlenými vesnicemi. Velmi pozitivní představa, tady někde skončit.
Asi okolo 14:00 se to stalo. Představte si pustou, kamenitou step, uprostřed které je malý ostrůvek zelené trávy. To zelené je bažina. Tady ne bažina v pravém slova smyslu, ale potůček, který přetvořil okolní půdu tak, že je neprůjezdná. Vzdávám řízení, a dím, že to těch 500 metrů objedeme. Bobeš dí že nikolikerověk, a sedá na místo řidiče. Vždy jsem důvěřoval jeho řidičskému umu, vždyť jsme spolu na vojně najezdili pěkných pár stovek kilometrů po tankodromech, ale dnes se to nevyplácí. Prostě přes potůček se Boženka nedostala, a zapadla. Totálně.
S relativně chladnou hlavou zkoušíme vyheverovat auto tak, aby nesedělo nápravou na zemi. Bohužel. Kolem 16:00 se jdeme podívat s triedrem na skálu po okolí, jestli neuvidíme nějakou „civilizaci“. Nic.
Co teď ? Zkoušíme ještě několik pokusů, přirozeně marných.
Pozdě odpoledne se jdeme ještě jednou podívat s dalekohledem po okolí, a při bedlivém pozorování vidíme v dálce něco jako vysoké bílé kvádry, snad budovy. Protože v Mongolsku nemáte odhad vzdáleností (nejsou stromy, ani jiné orientační body), tipujeme to tak na 25 km. Po sbalení několika nejnutnějších věcí, 2× 5 litrových kanystrů na vodu a mých foťáků vyrážíme kýženým směrem. Brodíme řeku a pžed námi je jen kamenité moře pusté stepi. Komáři útočí jak zběsilí. Přes den se to dalo ještě vydržet, ale k večeru je to strašné.
Ve 23:00 jsme se usadili ke kratšímu odpočinku. Nebe nad námi se hrozivě zatahuje.
V 1:00 začala menší průtrž mračen s bouřkou. Velmi lákavá představa, hlavně proto, že si představte nekonečnou placku, a jediný vyvýšený bod na ní jste vy sami. Sesedáme se do kruhu a halíme se do igelitu, celty aby na nás aspoň ta nejhorší sprcha nepadla. Zablesklo se. Asi 100 m od nás. Ještě dnes mě od toho brní v rukách.
Po bouři, asi ve 3:00 ráno na pokraji sil pokračujeme dál. Je nám jasné, že těch námi propagovaných 25 kilometrů budeme muset trochu natáhnout.
V 5:00 padáme na držky, rozbalujeme spacáky a zalézáme ke krátkému spánku. V 7:00 jsme vzhůru. Další porada. Výsledek je ten, že my s Bobešem půjdeme pomaleji s ostatním nákladem, a Jirka s Majklem půjdou rychleji dopředu, a pokud na ni narazí, pošlou nám pomoc.
V 9:00 se s Bobešákem balíme, a pomalým krokem, obtěžkáni zavazadly postupujeme vpřed.
Kolem 10:00 je tak 35 - 40 stupňů, komáři nic neslevili ze svého útoku. Připadáme si jak v sauně. Flanelovou košili hezky zapnutou u krku, límec zvednutý, ze šátku něco jako průzor na oči a zvesela dál.
Ve 12:00 po brodění asi 3 řek, které jsou tu jediným osvěžením, se blížíme ke skalnímu útvaru. Nemusíme si nic domlouvat, tady se na 2-3 hodinky zastavíme.
Opravdu potřebujeme trochu vysadit. Pokud jdete nazdařbůh v podstatě kamenitou pouští, kolem vás se povalují kostry dobytka (mongolové zásadně nic neuklízí, alespoň ne odpad biologického původu) a před vámi cesta vůbec neubíhá… V duchu se ptáme, jestli se ještě setkáme s našimi rodinami.
Zbyl nám ještě trochu smysl pro humor. S úsměvem dím, že až pojedeme někam do jižních čech k rybníku, jaké to bude krásné, když nás bude otravovat hejno komárů v počtu deseti, a ne v miliónech jako tady. Bobeš odvětil, že pokud doma nějakého uvidí, utře ho cihlou.
Je 15:00 a vyrážíme dál. Tašky se skoro nedají nést, a tak se domlouváme, že je tu necháme pod kameny a potom (jestli nějaké potom ještě bude) se pro ně vrátíme. Foťáky ale nedám ! Ploužíme se, brodíme 4 řeky, a v dálce vidíme cosi jako stavby. Cesta se podezřele rozdvojuje. Ta levá jde podél řeky a vypadá kratší. Riskujeme zvýšený výskyt komárů a jdeme vlevo. Kolem 20:00 nás zcela opouštějí síly, a každý krok děláme se stále větším sebezapřením.
20:30 - dostáváme se do hustého lesa zelených stromů nízkého vzrůstu a země se nám pod nohama podezřele houpe. Nevidíme ani doprava, ani doleva, zpátky na rozcestí je to asi 10 km.
V tom slyším něco jako motor - TRAKTOR !!! Z posledních sil odhazuji bágly Bobešovi pod nohy a vyrážím z poslednách sil směrem ke zvuku. Za malu zatáčkou opravdu vidím traktor. Začínám řvát a mávat rukama. Zbytečně. Traktoru šéfuje Jirka a jede nám se 2 mongoly naproti. A pak že se zázraky nedějí.
Během 10 minut se dobelhá i Bobeš, nakládáme bágly. Je nás do malé budky traktoru moc, ale raději sedím jen na jedné půlce, než bych to šel pěšky. A opravdu. To co ten traktor projel bychom nepřešli. Dodnes nevím, jak to, že Jiří volil tu cestu po které jsme zrovna šli a ne tu druhou, která se ukázala nakonec kratší a schůdná.
Asi po hodině jízdy jsme dorazili do Csaganuuru. Městečko totálně vybydlené. A od té doby postrádám své kanady. Měl jsem je uvázané kolem výfuku traktoru, po příjezdu tam již nejsou. Mongolové tvrdí že po cestě spadly na zem. Nevím. Moc se jim předtím líbily.

Den šestnáctý - 9. 8. 1996 - Telefon - komunikační prostředek?
Ubytovali jsme se v meteorologické stanici, jediném obydleném místě ve městě. Jsme jedinými obyvateli města spolu s meteorologem, asi 25 letým klučinou a dvěma opraváři traktorů, kteří nám jeli naproti.
Majkl podotýká, že měl už být 3 dny v Kijevě zpátky v práci, a žádá, aby si mohl zavolat. Je tu totiž telefon.
Meteorolog namítá že ho stejně nespojí. Totiž telefon, na jaký jsme zvyklí tady nehrozí. Je tu takový ten s kličkou, jaký znáte z historického muzea. Po zatočení kličkou se na druhé straně ozval pravděpodobně ženský hlas. Meteorolog, který jak jsme zjistitli se jmenuje Alex, zapředá s ženštinou asi 10 minutový rozhovor. Nic. Dnes ho nespojí. Až snad zítra, až tam bude jeho „kamarádka“.
Vymýšlíme plán co s Boženou, a jak se dostat do Ulanbaataru. Tady ve městě totiž není nic pojízdného. Kromě traktoru.
Jiří se rozhoduje jet pro naše věci na koni s místním domorodem. Asi v 11:00 vyráží.
Volně se poflakujeme po městě, navštěvujeme místní kamennou tribunu pro shromáždění, spíme a relaxujeme. Majkl je dost nervózní.
Jiří se vrací v 21:00. Doslova upadá ze sedla. Zadní část těla má rozedřenou do krve. Chladné obklady to na chvíli spraví, ale i tak nám upadá na chvíli do bezvědomí.

Den sedmnáctý - 10. 8. 1996
Ráno se nic nezměnilo, kamarádka telefonistka nemá ještě službu. Podařilo se nám za hříšných 50 USD domluvit traktor, který s námi pojede vyprostit Boženku.
Odpoledne, asi v 15:00 vyrážíme. Po mírném bloudění se dostáváme k naší Božence. Spočítal jsem, že jsme museli ujít ne 25, ale asi tak 60-70 km.
Zapřaháme lano, traktor tahá, tahá, ale Boženka drží jak přišitá. Smráká se. Mongolové odmítají jet za noci zpět. Prý tu přenocujeme, a ráno pojedeme nazpět. Nám se to moc nelíbí, přemlouváme je, ale prázdná místa žárovek v reflektorech jsou další argument proti.
Pro jistotu spím v kabině traktoru, Bobeš se jde vyspat do Boženky.

Den osmnáctý - 11. 8. 1996 - V hotelu
Budíme se v 5:00, následuje ranní obřad čaje, a pak již hurá zpět. Ve městě jsme v 11:00.
Odpoledne přijíždí s UAZem místní starosta. Přednášíme mu náš problém s dopravou do Bajan-Olgi (tam je letiště) a nutnost zatelefonovat na amerckou ambasádu v Ulanbaataru kvůli Majklovi. Starosta bere telefon, a asi 5 minut hovoří jen on, mírně zvýšenou řečí. On heslo na telefonní ústřednu zná, a tak nás spojí během 5 sec.
S dopravou do Bajan-Olgi to bude horší. Starosta totiž jede úplně jiným směrem. Rozkazem dostali traktoristi za úkol nás dopravit do malého města, asi 60 klometrů odsud, tam je policejní stanice, snad nám tam poradí.
S veškerou bagáží se usazujeme na vlečku. Na těch 60 kilometrů hned tak nezapomenu.
Asi v 15:00 jsme ve střediskové obci, bohužel si nepamatujeme její název.
Majkl s Jiřím ihned berou kurs k policejní stanici, Majkl navíc vybaven diplomatckým pasem.
Za 10 minut vybíhá policista (snad) v civilu, že nám sežene dopravu do Olgi. Máme zatím počkat v jeho jurtě pro návštěvy.
Jurtu asi moc nepoužívá, protože se mu nedaří odemknout zámek. Majkl naštvaně namítá, že nechceme jurtu, ale auto do Olgi. Ano, ano, s úsměvem se dál snaží odemykat zámek jak od hradu.
Po chvíli jsme ho ubezpečili, že počkáme před jurtou. Poté odchází shánět povoz. Majkl vyráží mezi jurty a domky z vepřovic také, a má větší úspěch. Podařilo se mu sehnat 2 kluky, kteří nás těch asi 50 kilometrů odvezou. Za 50 USD. Dobrá tedy.
Přijíží UAZ. Typicky mongolsky upravený. Tedy vevnitř vše čalouněné gobelínovými vzory, sice nefunguje žádný budík, ale auto kupodivu jede. Nasedáme dovnitř a vyrážíme po mongolských „cestách“.
Asi za 10 kilometrů začínáme vařit. Spolu s Bobešem se divíme, protože jsme nejeli ani moc do kopce, ani moc rychle. Nato praví majitel a řidič vozu, že minulý týden měnil brzdové destičky, a od té doby mu to vaří. Bobeš má co dělat, aby se nerozchcechtal. U UAZu se totiž po výměně brzdových destiček musí doladit brzdový pedál. Taky že jo. Brzdový pedál je tvrdý jak štolverk, bez kouska vůle. Žádáme 13 a 17 klíč, a za 5 minut je vše OK. Kluci jsou z toho paf.
Po asi hodině jízdy přijíždíme k městu. řidič se opatrně ptá, kamže to chceme jet. Potřebujeme na letiště, a pak asi někam do hotelu, pokud tu něco takového je. Nastává problém. Kluci totiž nemají řidičák. My sice ano, ale tady je nám plat prtný. Mongolové totiž neuznávají ani naše, natožpak nějaké mezinárodní ŘP. Pokud chcete jezdit v Mongolsku, musíte si na základě mezinárodního ŘP nechat vystavit dočasný mongolský řidičák. Asi další vtip, jak z cizinců tahat peníze.
Nakonec se rozhoduje přece jen do města jet. Zastavujeme na letišti. Letadlo odlétá zítra v 11:30, letenky se budou prodávat zítra ráno. Dnes už je tu jako na hřbitově.
Nabíráme kurs k hotelu. No, hotelu, spíš k turistické ubytovně, jak bychom řekli u nás.
Kluci nás vyložili před hotelem, a Jiří jde dojednat ubytování. Zaplatíme prý 1200 tugriků za pokoj. To je asi 2 dolary, což celkem ujde. Následujeme recepčního po schodech, které by zasluhovaly minimálně umýt. Máme malé apartmá, alespoň bych to tak nazval, protože je rozděleno do dvou pokojů. Záchod a voda jsou na patře. Byl jsem nucen si odskočit na malou, ale na velkou bych tu asi nešel. Voda na WC neteče, sprchy jsou prožrané od rzi a uklízečku tady asi nemají. No co, taky tu nemají turisty. Tak na co.
Večer se jdeme osvěžit do místního baru. Původně to asi byla tělocvična, soudě podle rozměrů. Stoly z umakartu nemají ubrusy, a vyplétané židle jaké bývaly kdysi na zahrádkách také pamatují své. Uprostřed místnosti trůní klasická školní lavice a na ní výkřik techniky - kazetový deck se zesilovačem, soudě podle designu ruské provenience. Nicméně je tu k dostání pivo Heineken v plechovkách, a teď se podržte - kompletní sortiment firmy Opavia. Disko sušenky, tatranky, piškoty a tak podobně. Ceny jsou srovnatelné s našimi, lehce nahoru. Majkla učíme karetní hru „prší“, a tak nám večer pěkně ubíhá.
Když jsme se vrátili na pokoj, přišel recepční, a žádá 1200 tugriků za osobu. Jirka namítá, že byla dohodnutá cena 1200 za celý pokoj, ale on trvá na svém. Nechceme riskovat setkání s místní policií a tak platíme. Jiří si provokativně nechává vystavit doklad. Nevím na co mu bude, protože by z toho finančáci stejně nic nevyčetli, ale budiž. Jdeme spát, zítra se vstává, jdeme koupit lístky. Což bude malé dobrodružství.

Den devatenáctý - 12. 8. 1996 - Letiště ve stepi a jízda diplomatickou limuzínou
V 9:30 jsme s plnou polní na letišti. Zatím tu nikdo není. V 10:00 se otevírá okénko s pokladnou, a my kupujeme lístky. Tady stojí za to se zmínit o cenách. Pro mongoly, rusy a kazachy je cena cca 30 USD za let do Ulanbaataru. Pro cizince 130 USD. Co naplat. Jiří se pokouší smlouvat, ale baba je jak kámen. Platíme tedy, a čekáme.
V 11:30, tedy v čas odletu se stále nic neděje, Jen přijela skupinka francouzských turistů. Ve 12:00 se konečně začínají scházet domorodci. Asi se poučili u našich drah. Hodina sem, hodina tam.
Ve 13:00 je letiště pořádně nacpané. Začíná se odbavovat. Letadlo sice stále ještě nepřiletělo, ale aspoň se něco děje. Ihned poznáte turisty od mongolů, minimálně podle zavazadel. Turista má tak 2-3 kufry. Mongol 10.
Ve 13:30 se objevuje letadlo. Čekal jsem lecos, ale TU-34, rok výroby 1971 tedy ne. Probůh. Ve skrytu myšlenek se sám sebe ptám, jestli mám dobře uzavřenou pojistku. Snad jo.
Asi za 15 minut se přiřítilo další letadlo. To kvůli turistům. Dnes je velký zájem, tak poslali dvě letadla. Stejná.
Nastupujeme do toho „turistického“. První tři řady zaujímají bágly a kufry. Lidi až potom. Zapínáme si pás, a já s hrůzou zjišťuji, že letadlo již roluje. Pod pojemem roluje si představte asi tak naši silnici z Brna do Olomouce, která je svou nerovností proslulá. Není se pravda čemu divit, protože letištní plocha je jen kus rovné stepi.
Konečně jsme ve vzduchu. Letuška neurčitého věku (minimálně 40) a neurčitého pohlaví (takový zženšilý chlap) rozdává bonbóny. To je taky první a zároveň poslední občerstvení za našich 130 dolarů.
Po asi 2 hodinách letu přistáváme v Ulanbaataru.
Vystupujeme z letadla, směrují nás do autobusu. Jirka moc nechápe, protože jsme zastavili v podstatě před letištní halou. Taky že jo. Jen jak jsme nastoupili, autobus popojel asi tak 20 metrů a zase jsme zvesela vystupovali. Asi nám chtěli ukázat, že tu mají autobusy (mimchodem české Karosy).
Čekáme na bagáž. Přijíždí dodávka UAZ, a na korbě má vše naskládané do hromady. Jirka úpí, protože tam někde má i svůj notebook. Na bagáž jsme dostali k letence lístky s čísly. Zřízenec stojí na celé hromadě batohů a ostatních zavazadel, a vykřikuje čísla. Přirozeně v mongolštině, což nás, francouze, italy a kdovíkteré národy co s námi ještě letěly, těší. Bobeš se nervne, a zahuláká na něj: „Já mám 003578 ! Tak mi to najdi !“ Protože jsme všichni neznalí mongolštiny, po chvíli se vrháme na auto sami, a rozebíráme si své zavazadla, i přes hlasitý odpor zřízence. Protože jsme přilétli vnitrostátní linkou, obejdeme se bez vstupní celní a pasové prohlídky. Majklovi se podařilo ještě z Bajan-Olgi zatelefonovat kterým letadlem přiletí, a tak před letištěm stojí terénní limuzína, naleštěná, chromovaná s takovými těmi vlaječkami vepředu a vzadu. Vlaječky jsou vlajky USA, takže si připadáme jako diplomaté, stejně jako Majkl. Jsme dokonce dovezeni přímo k Sašovi, dlouholetém příteli to Jiřího, který bydlí kousek od nemocnice. Konečně civilizace !!!

Ulanbaatar
U Saši nastalo přirozeně velké vítání. My jsme se těšili především na sprchu. Po provedené očistě jsme si sedli před panelák (ano, Saša bydlí v paneláku a ne v jurtě) na lavičku, na sluníčko a nastal totální relax. Bylo ho zapotřebí. Druhý den jsme se věnovali pochůzkám po městě, podívali jsme se na náměstí, které je celé dlážděné japonskými zajatci (tedy ne že by tam ti zajatci leželi místo dlažby, jen to celé museli za nelidských podmínek vydláždit, takže vlastně tam možná občas některý i leží) z dob Rusko-Japonské války a navštívili jsme dnes již skoro polorozpadlé muzeum ruské válečné techniky, u kterého Saša bydlí. Bylo také nutno se poohlédnout po nějakém dopravním prostředku, který nás dopraví zpět do civilizovaných krajin. Večer přijeli expedičníci z Německa a Anglie, a tak jsme družný večer strávili v hledání slovíček. Jak a čím odjedeme ? To byla velká otázka. Je velkou pravdou, že DO Mongolska se dá dostat v podstatě bez problémů. Z Mongolska již to tak jednoduché není. Na dotaz u ruských Aerolinií nám bylo sděleno, že letenky mají. Na říjen. Takže nic. Jiné dopravní společnosti byly také vytíženy, a čekání na nějaký charterový let nebo na uvolněné místo by mohlo zabrat i pár týdnů. takže kombinatorika: Z Ulanbaataru do Irkutska vlakem, asi 3 dny, v Irkutsku šup na letadlo do Moskvy a z Moskvy s ČSA domů. Protože nejbližší vlak odjížděl večer v 21:00, neváhali jsme, a za celkem pakatel (asi 15 USD) jsme si koupili lístek a v očekávání věcí příštích jsme byli dopraveni na nádraží.

Odjezd
Vlak přijel kupodivu načas, a po velkém loučení jsme byli s Bobešem odpraveni do neznáma vstříc novým zážitkům. Bylo nám podivno,že jsme byli v celém vagónu sami, ale mělo to i své velké výhody. Vlaková děžurná (opět neurčitého věku a pohlaví) měla na starosti jen nás, a tak jsme byli ubytováni celkem s komfortem, i když v lehátkovém vagónu z roku 1956. Čaj v samovaru na konci vagónu byl stále horký, cukru dostatek. Jen ta krajina… Představte si že jedete den a něco (a to jsem ještě nevěděl že takhle pojedu ještě týden) po absolutní rovině, bez stromů, keřů nebo něčeho, co by mohlo připomínat že vlak nestojí ale jede. Jedinou vzpruhou byla pasoucí se stáda dobytka. Ještě nikdy jsem tak rád neviděl krávy.
Po příjezdu na hranice nastalo u celníků mírné zděšení. Za prvé jsme neměli celní prohlášení a za druhé v pase jsme neměli razítko, které jsme tam měli mít. Tedy z JEJICH hraničního přechodu. Oficiálně se totiž do Mongolska nemůžete jinak dostat, Tašanta je pouze pro místní. Celní prohlášení jsme obešli tím, že jsme podepsali čestné prohlášení o tom že nic nevezeme a nad razítkem po hodině mávli rukou. Asi jim to nestálo za nějaké problémy. Nakonec, jsme jeli ven a ne dovnitř. Na ruské straně to bylo bez problémů, jen skoro rozdělali celý vagón, jestli tam někdo něco nepašuje. Tak jsme projeli hranice, a dál jen dál do Ruska.

Irkutské taxíky a letiště. Fuj !
Po příjezdu na Irkutské nádraží, jsme byli obklopeni houfem evidentně černých taxikářů, takže doprava na letiště byla zajištěna. Od Saši jsme měli informace, že doprava na letiště přijde asi na 10.000 rublů (před měnovou reformou). Taxikář původně chtěl 60.000. Pravil jsem že dám 10, a on bez mrknutí oka souhlasil. Po příjezdu na letiště jsme se zorientovali, a zjistili, že letadlo do Moskvy letí v 17:00. Dobrý. Jdeme koupit lístky. Vyvěšená cena je asi v přepočtu 180 USD, což bylo OK, protože jsme byli vybaveni 800 USD pro oba. Přistoupíme tedy k okénku, a žádáme 2 letenky do Moskvy. Pokladní, když viděla naše pasy nás odkázala do vedlejší haly. To už jsem po zkušenostech z Mongolska začal tušit problémy. Taky že jo. V pokladně pro cizince byla sice hezčí děvucha, nicméně chtěla ne 180, ale 600 USD. Pro jednoho. A to ještě v EconomyClass. Nepomohly prosby, domluvy ani vysvětlování příběhu, že musíme být zítra doma a že máme pro oba pouze 800 USD a ještě musíme z Moskvy domů taky nějak zaplatit. Baba jedna. Venku před halou čekal náš taxikář, a evidentně viděl že jsme mírně řečeno rozčarováni. Nabídnul nám, že nám sežene lístky na nějakého Rusa, aby to stálo méně, ale cena byla pro nás příliš vysoká. Ti haj…ci dobře věděli kolik stojí lístek pro cizince, a chtěli 400 za každého, že pod tuto cenu nepůjdou. Protože tímto způsobem by jsme se dostali pouze do Moskvy a pak nevím jak, zvolili jsme variantu brod. Bobeš poletí, a já pojedu vlakem. Protže jsem v té době pracoval u ČD, měl jsem pro jistotu vystavenu režijku. takže by to znamenalo pouze doplatit lůžko, což by bylo za pakatel, a domů bych se taky dostal. Nechali jsme se odvézt zpět na nádraží. Bylo asi 13:10 když jsme se dostali k pokladně. Vlak odjížděl v 13:25. Pokladní sice chvíli zkoumala můj lístek, ale potom po dotazu na kolegyni vydala místenku. Měl jsem štěstí, vypravovaný vlak byl soukromý, takže komfort byl o 100% lepší než ve státním. Z jízdního neřádu jsem zjistil, že pojedu 5 dnů do Moskvy, takže mám dost času. Po velikém loučení jsem si nechal asi 100.000 rublů na místenku Moskva-Česko a po rozloučení s Bobešákem jsem nastoupil do vlaku.

Moje cesta do Moskvy
Ve vlaku jsem dostal kupátko spolu s příjemnou milou maminkou s asi šestiletým synkem Koljou. Celkem jsem uvítal místní ruskou pohostinnost, a tak jsem za celou dobu cesty, v podstatě nepotřeboval svoje jídlo. Cesta byla na naše poměry opravdu dlouhá. Každých tak 5-6 hodin vlak zastavoval v nádražích, kde stál 10-30 minut. To byla doba kdy se na nádraží nahrnuli všemožní prodejci všeho možného, především jídla a nabízeli do okének svoje výrobky. Od chleba po hotová teplá jídla. Asi po dvou dnech přistoupil voják z povolání, a tak jsem se dověděl několik vojenských tajemství, i to, že pojem „Velká ruská armáda“ je historie. Dnes by se dalo říci „Velká ruská armáda bez techniky a peněz“. Po dvou dnech vystoupil, a my jsme měli kupátko opět sami pro sebe. Cesta byla vůbec plodná. Naučil jsem se tak dokonale rusky, že bych mohl dělat z fleku překladatele, zjistil jsem, že ona maminka se jmenuje Lena, bydlí s manželem, také vojákem, v Irkutsku a pochází z Běloruska, kam jede na prázdniny i se synátorem k babičce. Trochu rozdíl. U nás se k babičce jede maximálně den cesty. V rusku 7. Dokonce mi bylo nabídnuto, že v Moskvě mají na odjezd vlaku asi 6 hodin čas, a tak mi pomohou se dostat na to správné nádraží a s koupí lístku.

Moskva
Po příjezdu do Moskvy jsem s Lenou opravdu našel to správné nádraží, svezl se metrem, které mi silně (až na výzdobu, která je opravdu honosná) připomínalo metro v Paříži. Na tom správném nádraží jsem zjistil, že vlak do ČR jezdí denně v 10:20. Protože bylo 10:50, měj jsem 24 hodin čas.
Vyrazil jsem tedy do ulic Moskvy s plánem navštívit Krasnuju plöščaď a Arbat. Vše bylo asi 15 minut pěšky od nádraží. Arbat mi silně připomínal naši pěší zónu v Praze, jen s tím rozdílem, že je podstatně užší, stánků je tam podstatně víc a má svou nepopsatelnou atmosféru. K mé veliké radosti jsem objevil stánek s českým pivem, tak jsem si sednul, dal plecháče a cigaretku a poté pokračoval na Rudé náměstí.
Velikost Rudého náměstí mi trošičku vyrazila dech. Takové menší letiště. Fronta u Lenina nebyla,